Skautská křižovatka
skok na menu křižovatky nebo sekce Akce a projekty
Křižovatka » Akce a projekty » Charitativní akce » Péti deník z Etiopie part II.
Péťa(petra.kunstova), 05. 10. 2011, 10:36
Dlouho očekávaná druhá část mého dobrodružství, právě vychází…
30.9 v 8:00 jsem nastoupila s dalšími 4 pracovníky Čvt do auta a vydali jsme se do Debre Sine, městečka, kde má stát 13. sbírková škola. Jeli jsme pronajatým autem, které nepatří Čvt, mělo v palubní desce díru. Cestou se z té díry začalo kouřit. Když jsme si v 10:00 udělali přestávku na kafe, tak náš řidič šalamounsky vyřešil problém s kouřící dírou v autě tak, že ji přelepil papírem. Začala jsem mít trochu strach. V restauraci jsem se poprvé ochutnala injeru se shiru. Shiru je omáčka z fazolí a je moc dobrá, ale na nakyslou chuť místní placky s názvem injera si musí člověk zvyknout.
30.9. v 12:30 jsme dorazili do Debre Sine, ubytovali jsme se v jediném „hotelu“ v okolí. K Názvu hotel to mělo hodně daleko. Asi jsem trochu zhýčkaná, ale když jsem vešla a cítila ten smrad močůvky a viděla tu totálně špinavou místnost, trošku jsem se zděsila, ale všichni se tak moc snažili, abych se měla, co nejlíp, že jsem s úsměvem dokázala říct, že je to OK. Naštěstí jsme se hned vydali na návštěvu školy a já doufala, že v hotelu strávím minimálně času.
30.9 v 13:00 jsme dorazili do místní školy. Škola má několik budov, 22 tříd a chodí do ní 3000 žáků, učí se na dvě směny ranní a odpolední, ale i tak to vychází, že do jedné třídy chodí kolem 68 dětí. Tak velký počet žáků značně ovlivňuje kvalitu a proto v Debre Sine potřebují další školní budovu, aby mohli třídy rozdělit a výuka dosahovala lepší kvality. Děti se nejprve trošku styděly, ale pak se jim pózování zalíbilo a chtěli být na každé fotce. Navštívila jsem hodinu angličtiny, probíhala tak, že dvě děti šly před tabuli, na které byly napsaný základní fráze, děti spolu vedli rozhovor. Pár dvojic bylo před tabulí a pak si to všichni zkoušeli společně. Byla jsem se podívat ve třídě prvňáčků na hodinu amharštiny a vůbec jim to jejich písmo nezávidím. Já jsem nadšeně fotila a točila všechno co se hýbalo i nehýbalo, ale pak Zemenu hladově zavelel, že končíme a jedeme na oběd.
30.9 v 15:00 probíhalo moje další sblížení
s injerou a shiru (Etiopané jedí injeru ke snídani, k obědu a
když mají hlad tak i k večeři, já už jsem při obědě věděla, že
jedna dávka za den mi bude stačit). Další škola, kterou jsme navštívili,
byla tak 15 minut od Debre Sine a na to, že bylo už 15:30, tak byla
plná dětí. V Etiopii jsou děti ve škole rádi, dokonce jsem je tam
zahlídla následující den v sobotu, jak jdou do knihovny. Natočila
jsem video na hodině hudební výchovy, udělala další kvanta fotek, trochu
si popovídala s řiditelkou, ale ani jsme moc slov nepoužili.
30.9 v 16:30 jsme dorazili do hotelu a já se bála, že tam budu muset zůstat do dalšího dne do rána, naštěstí pracovníci člověka se o mě úžasně starali. Vzali mě na procházku, ukázali mi místní ortodoxní kostel, kde zrovna probíhala bohoslužba, která se hodně lišila od bohoslužeb u nás. Většina lidí žijících na severu Etiopie jsou ortodoxní křesťané. Cestou jsme si povídali o problémech Etiopie o školství a rozebírali jejich názory na věc. Když jsme se vrátili, Zemenu se necítil moc dobře, tak se rozhodl, že si pude dát místní specialitu, že mu to prý pomůže od bolestí krku. Šli jsme úzkými uličkami, až jsme došli k někomu domů. Já si dala čaj a všichni moji společníci si objednali misky s naklíčenými silně okořeněnými fazolemi. Já jsem ochutnala jednu, když jsem usínala, pořád mi hořela pusa. Koukala jsem nevěřícně na ně, jak můžou sníst celou misku, a Zemenu prohodil, že už je to jeho třetí dneska.
30.9 v 21:00 byla jsem z celého dne poněkud unavená a nechtěla jsem si užívat krás svého pokoje, tak jsem radši usnula.
1.10 v 9:00 bez snídaně jsme se vydali do školy v Debre Sine, kde Člověk v tísni dělal školení řiditelů okolních škol a supervizorů. Probíhalo to v amharštině, tak jsem z toho nic moc neměla. Pochytila jsem pouze slovíčko „silesi“, které používali pořád, pak mi ho jeden pracovník přeložil, znamená to tudíž.
1.10 v 12:00 jsme já a Zemenu odjeli zpátky do Addis, zbytek pracovníků tam zůstal, protože školení pokračovalo i v neděli. Cesta byla dlouhá a do Addis jsme dojeli až někdy kolem 17:00. Ještě jsem šla rychle do officu, stáhnout a protřídit fotky a videa.
2.10 v 9:00 auto je skoro zaplněno mnou, Hankou, Pavlem a Jackem (Hančiným psem). Vyrážíme na výlet, Petra dala přednost randění, takže jedeme jen tři dvounozí. Cílem naší cesty je kaňon, který by se měl nacházet hodinu od hlavního města. Trefili jsme tam v pohodě, ale měli jsme o místě trošku jiné představy, že budeme někam putovat nebo něco, ale ona to byla spíš jen taková vyhlídka. Výhled byl pěkný, ale tak 10 minut by tam člověku stačilo. Jeli jsme kvůli tomu hodinu, tak jsme tak taky aspoň hodinu zůstali a kochali se. Ke kaňonu vedla ne moc dobrá cesta a tak jsme cestou zpátky narazili na zapadlý off road s Francouzem a Francouzkou a kolem spoustu místního publika. Zapadli fakt hluboko, zachraňováním jsme strávili asi 3 hodiny. Já se ukázala jako správný skaut, když jsem si poradila se spojením dvou provazů pomocí autíček, všichni skoro tleskali (trochu přeháním, ale nadšený byli). Jenže při tahání jsme si trochu zavařili auto a Francouzům to nepomohlo. Situace už vypadala dost beznadějně, ale pak jsme zkusili ještě tlačit auto střídavě dopředu a dozadu a nakonec se rozjelo. Všichni jsme byli totálně od bahna, taky jsme díky bahenní lázní parádně smrděli, ale byli jsme moc šťastní, že jsme zachránili people in need a ukázali, že si organizace People in need své jméno opravdu zaslouží.
2.10 v 18:00 úplně vyhladovělí jsme dojeli do restaurace, protože jsme celý den nic nejedli (a dost nás vyčerpalo to bahenní vyprošťování) všichni tři jsme si dali úplně gigantickou pizzu a hrozně moc se nacpali. V Addis Abebě je spoustu různých restaurací, takže tu člověk může dostat téměř cokoliv na co má chuď.
Zatím se nikdo nevyjádřil, buďte první!
Copyright © Junák – svaz skautů a skautek ČR
Tato prezentace využívá systém pro správu obsahu WebRedie.