Skautská křižovatka

Zpravodajství

Zpravodajství pro všechny skauty a skautky

skok na menu křižovatky nebo sekce Zprávy

Křižovatka » Zprávy » Tábor "Samá voda, samá voda", aneb jak zvládnout evakuaci sedmdesáti lidí

Tábor "Samá voda, samá voda", aneb jak zvládnout evakuaci sedmdesáti lidí

Kulich(Kulich), 09. 08. 2011, 18:40

„Jojo, ten potok vás může klidně vyplavit.“, s úsměvem povídá starosta Chrástu, obce nedaleko tábořiště, kam jsme se v červenci chystali na letní tábor…

Sešli jsme se s ním měsíc před táborem kvůli organizačním záležitostem a této poznámce nevěnovali větší pozornost. Do Oslí jsme vyrazili téměř s padesáti dětmi v sobotu 16.7. Vše probíhalo v poklidu až do středy 20.7. V ranních hodinách se nad táborem přehnala bouřka se silným přívalovým deštěm, která vydatně zvedla tok Skalice, říčky, na jejímž břehu jsme tábořili. Zatím však nebylo čeho se obávat. Mezi dětmi se šuškalo o noční bojovce. Ano, bojovka proběhla, avšak poněkud neplánovaně.

Ve středu v sedm večer začíná vytrvale pršet. (Déšť ustane až kolem půldruhé ráno.) V jedenáct s vedoucím tábora Klíštětem poprvé mluvíme o zvedající se hladině říčky. Po své loňské zkušenosti s preventivní evakuací tábora navrhuji situaci řešit. Celé vedení se schází v tee-pee. Říčka se pomalu ale jistě zvedá. Klíště volá na nedávno zřízenou Krizovou linku Junáka. Čekáme něco jako hlasový systém, jsme však příjemně překvapeni – na lince skutečně někdo je a aktivně komunikuje. Rozhovor trvá asi 20 minut. Zatím se hovoří o tom, že hrozí problém, konzultují se různá řešení. Od této chvíle se Klíště na tuto linku obrací průběžně.

Po poradě, která končí kolem půlnoci někteří vedoucí odcházejí do kuchyně přenášet materiál a potraviny výše na stoly do jídelny a do skladu, jiní sledují nyní již řeku. Marcel odjíždí do Březnice za místními dobrovolnými hasiči (JPO2), kteří nám však nemohou pomoci. Nepochodí u nich ani s prosbou o náhradní ubytování. Do tábora přijíždí starosta Chrástu, který nám od této chvíle vydatně pomáhá. Přes stoupající hladinu řeky ve vedení stále panuje dobrá nálada, milovníci černého humoru se baví.

Nemůžeme se dovolat místnímu dopravci, který nebere telefon. Starostovi ale telefon zvedne a je domluveno, že na silnici nad loukou, kde stojí tábor, dorazí co nejdříve. Začíná vypadávat síť, takže komunikace s Krizovou linkou Junáka se značně ztěžuje.

Druhá porada vedení se koná před jednou hodinou ranní. Plánujeme konkrétní průběh evakuace dětí, rozdělujeme si úkoly. Řeka stoupá už rychlostí 20 cm za hodinu. Zatopila kuchyň, která stojí o něco níže ostatní táborové stavby a stany. Po poradě úzké vedení tábora stanovuje kritický bod, tj. hladinu řeky, při které zahájíme evakuaci. Je ale zřejmé, že to bude co nejdříve.

Kritický bod je dosažen v půl druhé. Řeka se začíná pomaličku vylévat na louku. Zahajujeme evakuaci dětí. Skautky si balí samy. Vlčatům a světluškám balíme zcela mechanicky do batůžků / kufrů / pytlů pouze spacák, karimatku, náhradní oblečení a baterku. Ostatní věci ukládáme do toho, co zbylo a vynášíme je buď do stráně za stany, nebo do výše postavených stanů na postele. V některých stanech podlážky a vše, co na nich děti měly, plavou. Děti budíme vlídně a klidně. Ti, co jsou zabalení, se shromažďují u Silvy, odkud s vedoucími či panem starostou ve skupinkách odcházejí k autobusu. Časem máme vodu do půli lýtek, některé menší děti po kolena. Nejsou však vyděšené a vše zvládají statečně, některé jsou touto „noční hrou“ přímo nadšené. Mezitím máme konečně zajištěno ubytování přes Krizovou linku – školu v Chrašticích. Oddechli jsme si, že nebudeme muset jet na Zbraslav.

V půl třetí z tábořiště odchází poslední parta vedoucích. Necháváme tam jen dva lidi. V Zadním Poříčí, ve vesnici pod táborem, je vyhlášen 3. povodňový stupeň. V půl čtvrté ráno přijíždíme do Chraštic. Pan ředitel – skaut – Marčelo nám spolu s manželkou otevírá několik tříd, uvaří čaj a poskytuje zázemí. Bukaj volá z tábořiště, že na jídelnu spadl dub, který podemlel silný proud.

Děti jsme uložili ke spánku ve čtyři ráno. Vedoucí se schází v místnosti zvané Klubík, kde se ještě radí, co dál. Dobrá nálada nás neopouští, avšak pomalu přichází únava. Já a Kněža posíláme rodičům SMS se stručnou informací o situaci a odcházíme spát.

Pro následující tři dny se vedoucí rozdělí na dva týmy. První se stará o děti a program pro ně. Druhý, logistický tým, zajišťuje přepravu materiálu. Oba dva spolu neustále komunikují, předávají si informace a zprávy z Ústředí Junáka. Někteří z nás mají pochybnosti o tom, zda pokračovat, nebo tábor ukončit. Jsme unavení, ale čekáme, jak se situace vyvine.

Neustále komunikujeme s Ústředím, kde jsou všichni na nohou a shánějí pro nás nové tábořiště. Není to jednoduché, protože nás je kolem 70 lidí. Ve čtvrtek odpoledne přichází od Ústředí skvělá zpráva: >Máme pro vás kompletně vybavené tábořiště v Pošumaví nedaleko Čkyně. Patří vršovických skautům ze střediska Stovka. Musíte si dovézt jen pár stanů. Nastěhovat se můžete v sobotu.>

V pátek logistický tým odjíždí na tábořiště zbourat stany atd. Z Prahy přijíždí na pomoc někteří bývalí i současní členové střediska z roverských řad. Druhý tým odjíždí s dětmi na výlet do Příbrami. V sobotu se složený materiál za pomoci ochotných rodičů nakládá do objednaného kamionu a převáží na Zbraslav, kde se dále omývá, suší a dezinfikuje až do neděle. Patnáct stanů se mezitím převáží na nové tábořiště. Po obědě děti a část vedoucích odjíždí ze školy na nové tábořiště u Horosedel u Čkyně.

I když na nás po přesunu konečně padla únava, byli jsme schopni tábor a programy opět rozjet a pokračovat až do konce. Co pomohlo k úspěšnému zvládnutí krizové situce?

1. Osobní kontakt se starostou blízké obce a vztah s předsedou družstva, na jehož louce jsme tábořili. 2. Dlouhodobě dobré vztahy s rodiči světlušek, vlčat a skautek – ti byli ochotní přijet nejen pomoci stavět a bourat tábor, ale mezitím i navíc likvidovat povodňové škody. Také důvěřovali, že tým situaci zvládne. Dokonce nabídli sponzorsky pokrýt případné škody. 3. Dobré vztahy uvnitř týmu vedoucích už před táborem, takže v krizové situaci „nevybublaly“ žádné dříve potlačované konflikty. *Dostatečná velikost týmu, takže bylo možno se i chvílemi vzájemně zastoupit a odfrknout si. 4. Dobré vztahy k „širšímu okruhu spolupracovníků“ tj. roveři, oldskauti apod. takže nescházely ruce na práci. 5. Rozdělení pravomoci a zodpovědnosti a respektování určených rolí – starost o děti + starost o transport a úklid materiálu. 6. Kontakty na lidi na Ústředí – Krizová linka, kancelář Ústředí.

Co by se mohlo příště udělat lépe? 1. Počítat s tím, že i když je to velmi málo pravděpodobné, může se to stát. Čili už před táborem si rozmyslet coby kdyby a zkusit předjednat náhradní ubytování. 2. Mít neustále nabité a hlavně nezablokované telefony.

Poděkování patří mnoha a mnoha lidem. Bez nich bychom to nezvládli. Konkrétně ze skautského světa mimo naše středisko bychom chtěli poděkovat těmto lidem:

Z Ústředí: Křečkovi, člověku z Krizové linky Junáka, který s námi od začátku ochotně konzultoval krizovou situaci a pomohl nám ji řešit. Jóně za koordinaci pomoci na Ústředí, průběžném informování o tábořištích a za pomoc s materiálem na Zbraslavi. Brusince , která pomohla zajistit ubytování ve škole v Chrašticích.

Dále děkujeme: Marčelovi, řediteli školy, který neváhal a ve tři ráno nám zajistil teplo, sucho a nechal si dobrovolně zašpinit školu hromadou mokrého a zatuchlého oblečení. Tule a Tesákovi ze střediska v Rožmitále, kteří aktivně hledali náhradní tábořiště. Zlatému Vlasovi , vedoucímu střediska Stovka z Prahy – Vršovic, které nám zapůjčilo tábořiště u Horosedel.