Skautská křižovatka
skok na menu křižovatky nebo sekce Zprávy
Křižovatka » Zprávy » Výchova elity v Čechách (LN)
Permoník(permonik), 06. 09. 2011, 14:55
Lidové noviny zveřejnily počátkem srpna článek „Výchova elity v Čechách“ z pera bratra Stanislava Balíka – Ježka, vedoucího střediska „Františka Pecháčka“ v Bludov a vůdce Jesenické lesní školy. Se svolením autora zde text dáváme k dispozici skautskému čtenářstvu.
Výchova elity v Čechách
Junáctví se liší od anglosaského vzoru odklonem od vojenských prvků a důrazem na romantiku. Klíčem je jméno Jaroslav Foglar
Ve dnech, kdy se skauti z celého světa setkávají ve Švédsku, slavíme doma české „skautské století“. Ke skautingu se hlásí Václav Havel, Helena Illnerová, Václav Pačes, Jiří Grygar, kardinál Vlk. Proč?
V těchto dnech je to právě sto let, kdy v malebném, zapadlém koutě naší vlasti, na břehu rybníčka vprostřed orlovských lesů, začala zrát myšlenka, která měla v českých zemích převrátit naruby životy stovek tisíc mladých lidí. Myšlenka skautingu, pro české poměry uzpůsobeného pod slovanským názvem junáctví.
Skauting však neovlivnil pouze životy mládeže. Svými náročnými morálními požadavky zformoval jejich životy takovým způsobem, že posléze výrazně zasáhl i do životů dospělých. A bylo smutnou shodou náhod, že první početnější generace českých skautek a skautů dospěla krátce předtím, než si české země podrobilo nacistické Německo. Konfrontace morálního skautského základu s totalitním režimem, jenž měl mj. za cíl zničit český národ, pak často končila újmami na zdraví i na životě. Nejinak tomu bylo po roce 1948, kdy se ze skautské výchovy stalo spolehlivé rozpoznávací znamení třídního nepřítele.
Skauting jako občanská víra Před oněmi sto lety se z letní cesty po Skandinávii a Anglii, kde poznával skauting, vrací domů Antonín Benjamin Svojsík, pětatřicetiletý pražský středoškolský profesor tělocviku. Odjíždí k rodičům své ženy na Orlovskou myslivnu a v chatě, již si postavil z březových větví, promýšlí nový systém české skautské výchovy. Sám později přiznal, že rozhodující pro něj byl prožitý večer a noc v anglickém skautském táboře, kde ve skauting uvěřil.
Slovo uvěřil se může zdát v této souvislosti nepatřičné, ale přesto je nejvýstižnější. Odlišuje-li skauting něco od jiných výchovných metod, je to právě skutečnost, že jej jeho zapálení stoupenci, byť třeba nevědomě, chápou jako svého druhu náboženství. Společenské vědy mají dokonce pro takovou situaci speciální koncept tzv. občanského náboženství. Český skauting plní veškeré jeho charakteristiky – má své zakladatele s téměř posvátnými texty (Robert Baden-Powell a jeho Scouting for boys, A. B. Svojsík a jeho Základy junáctví), hrdiny (Rudolf Plajner, Vlasta Koseová, Jaroslav Foglar), mučedníky (skautské oběti protinacistického a protikomunistického odboje), poutní místa (Ivančena, Orlovská myslivna), posvátné obřady.
Ačkoli si to většina dospělých skautek a skautů neuvědomuje, hlavním sporem mezi nimi je právě chápání skautingu – zda jde o něco výjimečného, nebo běžného. Nacisti a komunisti svými zákazy skautingu (mimochodem – dodnes není skauting povolen v Číně, KLDR, Vietnamu, Barmě a na Kubě) nechtěně pomohli posílit mýtus, který žije dál svým životem. V jiných podmínkách, ale stále žije. Jde o mýtus něčeho výjimečného, zakázaného, z čeho mají totalitní hnutí strach.
Ne, dávno to již není všeobecně sdílené skautské přesvědčení. Dvacet svobodných let již vykonalo své. Vlastně stojí za to se ptát, jak by to vypadalo, kdyby dnes byl u nás skauting zakazován, tak jako v roce 1940, 1948 či 1970. Plakaly by při závěrečné výpravě opět i malé děti, že se jim bere něco výjimečného? A kolik z nich by při další obnově přišlo a přiložilo ruku k dílu? Tak jako jejich předchůdci – vždyť v roce 1968 a 1990 na řadě míst stála obnova na lidech, kteří předtím ke skautingu přičichli ve svých deseti dvanácti letech. Kvalitu dnešního skautování bychom v takovém případě mohli poměřit i tím, zda by se opět našli aktivní odpůrci nesvobody. Platila by i dnes slova současného místostarosty Junáka Jiřího Navrátila, který si sám odseděl 11 let: „A když selžou dospělí, musí nastoupit osmnáctiletí kluci. Aby zase někdo neřekl, že jsme národ, který se nezmůže ani na to gesto.“?
Skautská spiritualita – bez Boha?
Zvláštní vývoj zaznamenala skautská spiritualita. Ta ve své původní podobě – badenpowellovské anglické – byla jednoznačně křesťanská. Český skauting vzniká na půdě Sokola, v té době výrazně antiklerikální organizace. Tento rys si pak v sobě největší skautská organizace nese několik desetiletí. Vždyť i jejím starostou byl nějakou dobu básník Josef Svatopluk Machar, guru českého antiklerikalismu. Skautský svaz má problémy se světovým skautským ústředím, neboť nereflektuje první skautský princip, který je po celém světě zahrnut i do slibu – povinnost vůči Bohu. Jako náhradní formu v oblasti spirituality tak Svojsík a jeho skautští spolupracovníci volí implicitní panteismus Ernesta Thompsona Setona.
Teprve časem objevují sílu skautingu i někteří zajímaví katoličtí kněží. Pod vedením Methoda Klementa pak vzniká skautská organizace ministrantů Legio angelica, která přístup českých skautů ke spiritualitě v dlouhodobém horizontu proměnila. Byla to jedna z nejplodnějších a nejzajímavějších organizací – poměřováno lidmi, kteří jí byli zformováni: Alexander Heidler, Antonín Aťa Mandl, Anastáz Opasek, Josef Zvěřina, Jiří Reinsberg, Oto Mádr a řada dalších. Jde o jména katolických kněží druhé poloviny dvacátého století. Žádný z nich nebyl „pouze“ dobrým knězem, ale současně výraznou společenskou autoritou. Chce-li někdo vážně zkoumat, jak se tvoří elita, ať se podívá do třicátých let do kuchyně M. Klementa.
Skauting v minulosti pomáhal formovat nejenom zmíněnou elitu církve, k níž můžeme ještě přidat další: Štěpána kardinála Trochtu, Karla Otčenáška či tři dnes žijící biskupy Miloslava kardinála Vlka, Františka Radkovského a Františka Lobkowicze. Ve všech oblastech života společnosti najdeme odchovance skautingu, kteří sami označují léta prožitá ve skautském oddíle za zlomový moment života – spisovatel a vězeň komunismu Jiří Stránský, tři ze čtyř porevolučních prezidentů Akademie věd – Rudolf Zahradník, Helena Illnerová, Václav Pačes -, exprezident Václav Havel, astronom Jiří Grygar.
Přitahuje elitu, nebo ji vychovává?
Důležitá je skutečnost, že na elitu nebyl skauting nikdy soustředěn programově. Dodnes se vedou spory, asi věčné, zda skauting dobré lidi přitahuje, nebo vychovává. Uvnitř Junáka – největší skautské organizace – není dnes jasno v tom, na koho by měla být upřena pozornost. Na děti na okraji společnosti? To ale dělají, a asi i lépe, saleziáni. Jak vysoko má být nastavena laťka nároků na členy? A má vůbec nějaká být?
Řada skautských oddílů se takovými věcmi ani nezabývá, žijí od schůzky ke schůzce a od akce k akci, bez jasného a formulovaného výchovného programu. V lepším případě pouze užitečně vyplňují volný čas dětí, v horším případě neužitečně. Označení skautský tak dnes samo o sobě není zárukou – a naopak, i řada sdružení stojících mimo skautské organizace provádí kvalitní výchovu, v duchu skautských ideálů.
Co se situací, kdy nejnadanější a nejschopnější děti nemají pro všechny zdánlivě užitečnější kroužky a aktivity – umělecké, jazykové, sportovní – na oddíl skautského typu čas? A je to vlastně nová situace? Nevzešla náhodou řada těch, které dnes označujeme za skutečnou elitu společnosti se skautskými kořeny, právě z průměrných poměrů, kdy na ně rodiče nekladli přehnané časové nároky? A tak možná při výchově „průměrných“ dětí v „obyčejné“ dobré lidi, na které bude v životě spolehnutí, kteří budou žít a vychovávat své děti v duchu skautského zákona, se čas od času vyloupne i někdo výjimečnější, byť už to asi nebude neskutečná generace Zvěřinů a Reinsbergů. Ale asi to skutečně funguje, vždyť před pár dny na svém blogu poznamenala jedna z členek Výkonné rady Junáka: „Vždycky mě hrozně potěší – a překvapí -, kde všude člověk narazí na skauty. Na Úřadu vlády, ve velkých firmách, v neziskovkách.“ Skautská výchovná metoda Jednotlivé prvky skautské výchovné metody už dávno nejsou unikátní ani převratné, jako byly na počátku 20. století. Postupem času se staly samozřejmou součástí pedagogického instrumentária uplatňovaného jak ve škole, tak téměř ve všech volnočasových organizacích mládeže: pobyt a činnost v přírodě, její poznávání a ochrana; týmová práce v malých skupinách, rozvíjející spolupráci, vůdčí schopnosti a odpovědnost za druhé; učení se prostřednictvím praktických činností a her; využívání symboliky; postupné stimulující programy; podpora mladých lidí dospělými a vzájemná spolupráce; zájem a spoluúčast každého mladého člověka na svém osobním rozvoji a podobně.
Toto vše využívá už kdekdo. Dávno není revoluční myšlenka přespávání v lese, pobytu ve stanových táborech, tak jako před oněmi sto lety. Dnes nemusí lékařské kapacity přesvědčovat rodiče, že pobyt na čerstvém vzduchu a spaní v lese nejenže není zdraví škodlivé, ale je dokonce užitečné. Přírodu jako výchovné prostředí zařadily do programu i školy. Přesto se i dnes setkáte s mladými lidmi na prahu dospělosti, kteří dosud neusínali s hvězdnou oblohou nad sebou. Co však převzal jen málokdo a v čem j s o u dnes některé skautské oddíly jedinečné, jsou dva prvky skautské metody: důraz na skautský slib a zákon jako vyjádření životního stylu a hodnotového systému a důraz na službu společnosti. Slib a zákon mají být pro skauty pravidly velké hry, hry o velkou sázku.
Nenápadný, ale pro mnohé zásadní přínos, který má skautský výchovný systém, je možnost vést druhé už v mladém věku a postupný rozvoj tohoto vedení. Čtrnáctiči patnáctiletý skautský rádce už musí umět vést schůzku a kázeňsky zvládnout šestičlennou družinu. Osmnáctiletý vedoucí umí plánovat a rozdělovat činnost pro dvacetičlenný oddíl, vést schůze oddílové rady, komunikovat, řešit mezilidské problémy. Když pak takový člověk nastoupí na vedoucí místo i v „civilu“, má velký náskok před ostatními – nemusí se teprve učit, jak vést.
Na rozměr užitečnosti postupnosti systému skautského vedení upozornil před časem Václav Pačes: „Jak víte, ve vodácké skautské družině se postupuje od plavčíka až po kormidelníka. Kormidelník má už velkou odpovědnost za celou družinu, rozhoduje, ,poroučí‘, ale nejprve se jako plavčík naučil poslouchat. A to je moc důležité. Umět se vžít do situace svých mladších kamarádů, svých podřízených.“ Fenomén Foglar To všechno české junáctví balí do lákavého obalu romantiky. To je možná i největší rozdíl oproti anglickému původnímu vzoru i dalším západoevropským skautským verzím. Důraz na romantiku byl přítomen od počátku, mocný impulz mu pak dodal Jaroslav Foglar. Vlastně nelze psát o českém skautingu a nezmínit přitom „fenomén Foglar“.
Tento světový rekordman ve vedení oddílu a táborů – oddíl vedl nepřetržitě 62 let i za cenu jeho skrývání pod nejrůznějšími hlavičkami, táborů vedl šedesát, kdy pod stanem prožil v souhrnu několik let života – neovlivnil český skauting ani tak činností uvnitř organizace, jako svým literárním dílem.
To bylo paradoxně dlouhou dobu Junákem odmítáno jako neskautské. Úspěšné byly jeho aktivity v časopisech Mladý hlasatel, Vpřed či ABC, kde zakládal tzv. čtenářské kluby. Ty představovaly určitou alternativu ke skautské organizaci, postavenou ovšem na skautské výchovné metodě. Jejich přínos pak mohl skauting ocenit v době zákazu, kdy neformálním partám poskytovaly metodickou základnu pro činnost. Mnohem širší pak byl dopad několika desítek jeho knih a komiksových seriálů. Všechny spojoval neobyčejný důraz na čest, přátelství, správný život. Svým dětským vnímáním reality dokázal stvořit strhující příběhy, kterými žili (a žijí) čtenáři řady generací a které byly uvěřitelné. Kdekdo v oněch krátkých chlapeckých a dívčích letech věřil, že může prožít dobrodružství na Bobří řece, a hledal Stínadla. Byl to právě Foglar, který uměl promýšlet romantizující prvky a předat je dalším – a to nejen skautům.
Tajemství úspěchu skautingu spočívalo a dodnes spočívá v tom, že jde o jakýsi kouzelný koktejl všech zmiňovaných prvků. Když se vezme jen něco, kouzlo vyprchává. Je těžké ho namíchat a není snadné jej používat. I v průběhu první stovky let se to dařilo někdy lépe, někdy hůře.
Bez ohledu na užívané formy mohou mít skautky a skauti před očima závažnou výzvu z posledního poselství svého anglického zakladatele R. Badena-Powella: „Hleďte, abyste opustili tento svět o trochu lepší, než byl, když jste do něj vstoupili.“
O autorovi| Autor, vedoucí katedry politologie FSS MU, je vedoucím skautského střediska Bludov Jesenické lesní školy STANISLAV BALÍK politolog
URL| http://archiv.newton.cz/…bf258651.asp
Copyright © Junák – svaz skautů a skautek ČR
Tato prezentace využívá systém pro správu obsahu WebRedie.