....

Chyba na stránce: Mezinárodní tábory trochu jinak - Křižovatka"

URL: https://krizovatka.skaut.cz/clanky-na-webu/3001-jiz-26-let-poradaji-skautske-tabory-s-mezinarodni-ucasti-a-naoplatku-jezdi-na-tabory-do-zahranici-leining-jednoho-z-typy-strediska-strela-stezery-je-huste-popsany-podpisy-ucestniku-z-danska-anglie-francie-svycarska-ci-mexika-chteli-byste-neco-podobneho-za?autologin=1"

Mezinárodní tábory trochu jinak

Mezinárodní tábory trochu jinak

Již 26 let pořádají skautské tábory s mezinárodní účastí a na oplátku jezdí na tábory do zahraničí. Leining jednoho z týpí střediska Střela Stěžery je hustě popsaný podpisy účastníků z Dánska, Anglie, Francie, Švýcarska či Mexika. Chtěli byste něco podobného zažít i ve vašem oddíle? Karel Braunfuchs - Lišák se s námi podělil o zkušenosti, jak to dělají, kde přišli ke kontaktům a kde na to berou peníze. Nechte se inspirovat!

Je krásný letní táborový den na přelomu prázdnin. Ve stínu mohutných dubů na lavicích v jídelně sedí skupina dětí. Přisedám opodál a kochám se pohledem na tábořiště a mimoděk poslouchám, o čem se všichni baví. Je to každodenní posezení, na kterém se „propírá“ všechno. Co ve škole, jak doma a v neposlední řadě co s programem na odpoledne. On program je sice dán, ale je potřeba se domluvit jak na to. Až potud nic nenormálního, asi běžná praxe každého tábora až na to, že hovor probíhá v angličtině. Tu se mezi angličtinou ozve dánština, francouzština, polština a celé to doplňuje čeština. To není vzpomínka na nějaké setkání kdysi a kdesi. To je každoroční běžná situace na našem letním skautském táboře. Mnoho lidí a to nejen skautů se mě ptá, jak to děláme, kde jsme přišli ke kontaktům a kde na to bereme peníze? Ony ty otázky nevypadají složitě, ale odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo.

Jak nám Dánové pomohli obnovit středisko

Všechno vzniklo před mnoha lety a paradoxně v tom sehrála svoji roli i vynucená přestávka v činnosti. V období roků 1968 – 1971 jsme jezdili na tábory do Kameniček u Hlinska a to společně s dětmi i z jiných středisek. Bylo to fajn, protože jsme poznali nové kamarády. Poslední rok před přestávkou (to už mě bylo 17) jsme seděli u ohně a vzpomínali na to, co jsme za tu dobu prožili. Náš tehdejší střediskový vedoucí si posteskl, že by chtěl vidět na našem táboře vlát anglickou vlajku.  To mě utkvělo v paměti. Byla to pro mě výzva. O mnoho let později, v době převratných změn před listopadem roku 1989 jsem pracoval jako projektant v jedné firmě. Mojí pracovní náplní byla spolupráce s panem Borgem z Dánska. Samozřejmě jsme se spolu nebavili jen o práci. Sem tam padlo i slovo o dánském skautování. Takže po obnovení naší činnosti už bylo všechno mnohem jednodušší. Náš první kontakt byl z dánské Kodaně a naše přátelství trvá dodnes. Oni nám ve Stěžerách pomohli slavnostně 28. října v roce 1990 znovuotevřít klubovnu. To oni nás zasvětili do kouzla vázaných staveb, to oni nám ukázali, jak pořádat tábory s mezinárodní účastí. Do této chvíle se navštěvujeme. Mimo táborů u nás jsme byli mnohokrát na táboře v Dánsku. Je to pětiletý cyklus setkání několika desítek tisíc skautů z téměř 40 států světa s neskutečnými zážitky. Je fajn, když si popovídáte se skauty z Ghany, Bhutánu, Ruska… Těch táborů bylo šest a letos pojedeme na sedmý. Každý ten ročník by byl na jeden hodně dlouhý článek…

 

Mezinárodní týpí

 Je skutečností, že ta anglická vlajka na našem táboře zavlála o pět let později. Tomuto okamžiku předcházela řada událostí, která vedla k dost podstatným změnám. Jak už to bývá – čím více vedoucích, tím více názorů. Protože v začátcích nebylo zkušeností nazbyt a řada z nás si pletla tábor s osobní dovolenou, rozhodli jsme se spolu s mým kamarádem Méďou založit stěžerský druhý oddíl a uvést v život vše, co jsme do té doby načerpali. V té době už jsme ledacos „venku“ okoukali. Opustili jsme nejen dosavadní tábořiště ale i podsady. Tábor jsme přestěhovali do týpí. Měl jsem to štěstí, že Méďa je mimořádně zručný, takže všech devět těchto 6,5 a 7,5 metrových stanů včetně vnitřních plachet ušil sám. To nám umožnilo ubytovat skupiny po pěti a více dětech – samozřejmě z různých států. Opustili jsme zažitý způsob vaření a přestali jsme přemlouvat někoho, aby se ujal kuchyně. Po vzoru zahraničních táborů jsme si začali vařit sami. Stačil k tomu podélně rozříznutý plechový sud na nožičkách s roštem a několik hrnců. Kuchyň a jídelnu jsme svázali z několika tyčí. Na střechu jsme použili plachty. Nemusím tady asi zdůrazňovat, že stavění tábora je vždy mezinárodní záležitost. Je radost se dívat na to, jak všichni dohromady spolupracují. Do tří dnů je tábor postaven se vším všudy a to bez pomoci rodičů či oldskautů.

 

Jak jsme potřebovali další stožáry

Se změnou tábořiště přišli i nové známosti. Z jedné takové vznikl i kontakt na skauty z anglického Barnstaplu. A to byla ta druhá, anglická vlajka. Poté už to přibývalo. Na jednom z táborů v Dánsku si nás našel Nikolas z Norska. V té době mu bylo 11 let. Oba rodiče českého původu v té době žili v Norsku a syna naučili česky. Koneckonců má babičku v Jaroměři nedaleko od nás. Dnes je mu přes dvacet a kromě léta, kdy byl na vojně, nechyběl na žádném táboře. V průběhu let si nás našel ani nevím kde Čechošvýcar Petr. Dnes je už ženatý a má jiné starosti… Zhruba před sedmi léty se na nás přijela podívat jedna z královehradeckých vedoucích Alena. Jako učitelka francouzštiny dlouhá léta spolupracovala s kolegy ve Francii. Slovo dalo slovo a na táboře přibyl stožár s francouzskou vlajkou. Posledním přírůstkem v naší skautské rodině je skupina polských harcerů, se kterými jsme se skamarádili  na INTERCAMPU v polské Nyse. To mluvím o táboře u nás v Čechách. Abych nezapomněl, naším táborem „prošla“ skupina skautek z Belgie, Francesko z Itálie – ten u nás byl na stáži, Mari Carmen z Mexika a řada dalších. V našem vůdcovském týpý máme leining (vnitřní plachtu) kde se nám od roku 1999 podepisují účastníci všech táborů a návštěvy. Je tam několik set podpisů z celého světa. Tím chci naznačit, že tento stan s námi jezdí i do zahraničí a dnes svými podpisy budí obdiv. Pro nás je pak velkým povzbuzením, když přijde táta nebo mamka s dítětem a ukazuje mu – tak tohle je můj podpis z tábora, na kterém jsem byl před x lety. Zájemců přibývá, přibývají kontakty. Momentálně jsme ve fázi, kdy nám některé věci začínají přerůstat přes hlavu. Letos máme pozvánku Spejdernes Lajer 2017 (Jamboree Denmark). Nevím jak tento rok, ale v minulosti jsme byli pozváni mimo jiné dánským svazem DDS a to se neodmítá?! Ve vzduchu je pozvánka z Polska a z Francie. Do Norska jsme už pozváni byli, nicméně jsme ho odložili. Letos se přestěhoval INTERCAMP k Hamburku do Německa a my bychom ho opět rádi navštívili. V tuto chvíli je nás celkem devět vedoucích a kolem osmdesáti dětí. Jak to všechno obsadit, když má středisko i mimo těchto aktivit i svůj bohatý program, toť otázka.

 

Kde na to brát a nekrást

    Konečně se dostáváme k tomu, kde na to brát a nekrást, jak by řekl klasik. Ač to tak nevypadá, je to jednoduché. Zavedli jsme pravidlo šest plus dva – hned vysvětlím. Vzhledem k různým kurzovým přepočtům a cenám všeho, co nás Čechy všude na světě znevýhodňuje, jsme se domluvili, že všichni si zaplatí transport osob a věcí. Dva vedoucí a šest dětí má vždy pobyt zdarma. To ale neznamená, že dětí nebo vedoucích nemůže být víc. Většinou se za ně účtuje plná cena tábora a ta se pak rozpočítá mezi všechny účastníky „zájezdu“. Skautování ve světě není levnou záležitostí a ne každé dítě se na tábor dostane. My ale díky tomuto pravidlu můžeme navštívit i několik akcí ročně. Pochopitelně nás finančně podporuje nejen naše ústředí, ale i královehradecký kraj, město Hradec Králové a obec Stěžery. Sem tam se najde i nějaký mecenáš! Jak by se na první pohled zdálo – peníze nejsou tím největším problémem.

 

Proč nestíháme celotáborovou hru

    Takže jsem tady velmi stručně odpověděl na základní otázky, jak jsme k tomu přišli a jak to děláme. Další otázkou je proč a s kým. Mnoho návštěv obdivuje a obdivuje... Je ale potřeba si s chladnou hlavou sednout a přemýšlet. Náš táborový program je hlavně se společně se všemi účastníky v daných podmínkách o sebe postarat. Je tomu přizpůsoben i program. Nejdůležitějšími záchytnými časy je ranní nástup v 8 hodin a večerní nástup ve 20 hodin. Opustili jsme všechna hlášení družin a oddílů…. Na nástupech jsou všichni seznámeni s programem na další období. Je důležité, aby nástupy navodily dobrou atmosféru a ne naopak. Celotáborová hra je problém. Je důležité ponechat dostatek prostoru k tomu, aby si všichni dohromady popovídali. A to je právě to proč to děláme. Skauting je o vztazích mezi lidmi. Chceme, aby naše děti pochopili, že nás je víc nežli na středisku, v Česku... Oni se pak mohou sami přesvědčit, že je všichni „berou“ za sobě rovné. Řada z našich skautů má pak usnadněnou cestu při hledání „vrátek“ za hranice a to nás velice těší.

 

Jak je důležité míti správné parťáky

    Poslední odpovědí je ta na otázku s kým se do toho pustit a myslím tím na vedoucí. Já měl to štěstí v neštěstí, že Méďa do toho šel se mnou. Ne že bychom si nevyměňovali názory. A někdy i velmi bouřlivě. Ale vždy nás to postrčilo dopředu. Celou dobu táhneme za jeden provaz. Postupem času se k nám přidávali další vedoucí. Řada z nich ale odešla. Trvalo to téměř deset let, nežli jsme se sehráli do současného stavu. Naše tábory jsou velkou řeholí pro každého z nás. První dny si téměř nesedneme. Ukončení tábora s sebou nese něco podobného. Domů se jede, až když je všechno uklizeno. V tomto případě děláme výjimku a rádi přijmeme pomoc rodičů s naložením a odvozem. Není to přijet do postaveného tábora, čtrnáct dní si hrát s dětmi, v poledne přijít k hotovému obědu a poslední den odjet vlakem domů. A tady bych chtěl upozornit na to, na co celou dobu narážím. Zvolili jsme si asi to nejsložitější, co jsme mohli. Nás to těší i přesto, že z tábora přijedeme domů „nadoraz“. Pokud ale nedáte dohromady partu „bláznů“ kteří se k něčemu podobnému obětují na úkor svého volna a bez nároku na jakoukoliv odměnu, nepouštějte se do toho. Stačí jeden „lenoch“, který třeba řekne roverům, na kterých stojí celá váha výstavby, že se zbytečně dřou… a je spousta věcí v háji. Pak sedíte s otevřenou pusou uprostřed rozestavěného tábora a přemýšlíte co s tím. Ona to pro nás ostatní není dřina ale výzva (i když). Pokud to někdo nepochopí a stane se populisticky „ochráncem nebohých“ nastává velký problém. A věřte, člověk v pubertě bere věci trochu jinak.

    To je asi tak všechno, co mě napadlo. Pokud by někdo měl zájem okusit kouzlo toho, co děláme, rád ho uvítám třeba na táboře. Nicméně, návštěva moc neřekne. To se musí zažít.

 Ing. Karel Braunfuchs - Lišák

 

 

Save

Save

logo

Článek publikoval

Zobrazeno: 499x

Práce s článkem

1
kladných hlasů

Klíčové výrazy

Diskuse o článku

0 Názorů
Komentáře jsou dostupné jen přihlášeným členům Junáka.

Navigace:

  Nahlásit chybu