....

Chyba na stránce: Více punku do skautingu… – reakce na článek - Křižovatka"

URL: https://krizovatka.skaut.cz/clanky-na-webu/blog-organizace/1446-vice-punku-do-skautingu-reakce-na-clanek?autologin=1"

Více punku do skautingu… – reakce na článek

Více punku do skautingu… – reakce na článek

V říjnovém čísle časopisu Skautský svět vyšel v rubrice Zamyšlení článek Tomáše Vovsíka s názvem Více punku do skautingu... . Článek vyvolal celou řadu reakcí, které do redakce přicházely emailem i poštou. Většina z nich byla docela obsáhlých a zveřejnění jen krátké části z nich by je notně zkreslilo a ubralo by na jejich výpovědní hodnotě. Rozhodli jsme se tedy zveřejnit reakce, které přišly emailem zde na blogu Skautské Křižovatky, tak aby mohly být zveřejněny v celém rozsahu. Některé reakce vedly i k výměně názorů mezi reagujícím a autorem článku, i ta stojí za pozorné čtení.

Jsme rádi, že většina autorů těchto reakcí souhlasila s jejich zveřejněním, s tím, že své reakce psali víceméně veřejně s cílem otevřít debatu. Myslíme si, že možnost vést debatu o takovýchto tématech, jako je například opravdovost dnešních skautů a skautských vedoucích je velmi důležitá a pro Junák užitečné - i přesto, že původní článek může řadu čtenářů při čtení nadzvedávat ze židle.

Za redakci Skautského světa

Vašek Zeman - Šík

Reakce Zdeňka Navrátila - Fetiška:

PROČ PRÁVĚ PUNK?

V čísle 4/2014 SKAUTSKÉHO SVĚTA se objevila na str. 25 zajímavá úvaha spolu s výzvou, aby čtenář na ni odpověděl a reagoval. Článek, který mám na mysli se věnuje – řečeno poněkud decentněji – jakémusi blíže nespecifikovanému „zesvětštění skautingu". Není to nic nového, i v jiných případech se občas volá po tom, aby instituce, které se hlásí k morálním hodnotám, katolickou církev nevyjímaje, se svými dosud zavedenými přístupy k lidem více přiblížily a přizpůsobily převládajícímu trendu. A to často i za cenu, že někdy ze svých požadavků a „nastavených latěk" by musely hodně slevovat. Autor zmíněné úvahy reaguje na výrok současného starosty JUNÁKA pro Lidové noviny, který prý prohlásil, že „skaut je normální mladý člověk, žádný ultravzorňák ve stylu Mirka Dušína".

Skaut je skutečně normální mladý člověk, jak zní první část citátu. S tím nejen lze souhlasit, to je nezpochybnitelná pravda. Pravdou ale také je, že skauting vychovává pro život, skautský slib je celoživotní závazek, takže skauty nejsou jen lidé mladí, ale také ti, kdo svůj slib nezradili a skautské zásady si nesou celým svým pozemským putováním. Bylo hodně těch, kdo svůj slib chápali tak vážně, že v dobách pro tuto zemi velmi těžkých ne-váhali pro národ obětovat vše a za jeho svobodu nejen pro svou, ale i pro další generace, byli ochotni přinést oběť nejvyšší. Skauting tedy není otázkou věku, je to věc životní náplně, životního stylu, který nejen nabízí, ale také vyžaduje. Je pravdou, že ta deklarovaná „lidská normálnost" přináší někdy také obtíže, pády a zklamání jednotlivců. Skauting ovšem učí, že po každém pádu je možné se vzchopit a pokračovat stále dál a výš po skautské stezce.

Řada současných skautů hovoří o tom, že je k tomuto hnutí přivedly v dobách jejich dětství knihy Jaroslava Foglara-Jestřába. Psal nejen romány pro chlapce ze skautského prostředí, ale také dobrodružné povídky o dětech, o jejich hrách, tak jak jim je přinášel pobyt v městských uličkách i ve volné přírodě našeho venkova. Zejména v dobách nesvobody, za války i později, měly tyto knihy velký význam pro otevírání obzorů chlapců i děvčat, obzorů, které je vedly k hodnotám, jež se právě panující režimy snažily v mládeži potlačit a zničit.

Skaut asi není „ultravzorňák", ale měl by se snažit k tomu ideálu alespoň přibližovat. Proto se ve výchově představují mladým lidem vzory, nejen ty pozitivní, ale někdy – např. za totality – také opačné. Byli jsme svědky toho, že totalitní sovětský PIONÝR předložil ruským dětem jako ideál Pavlíka Morozova, který udal své rodiče ukrývající potraviny a obilí před povinnými dodávkami, aby právě on netrpěl uměle vyvolaným hladem. To je zajisté vzor záporný. Že vzory se idealizují je zcela přirozené a samozřejmé, jinak by to přece nemohly být vzory. Z celého použitého citátu nabývám tedy dojem, že byl patrně vytržen z kontextu a že to vysoký představitel českého skautingu tak nemohl ani myslit a tím také prezentovat. Ale to nemohu blíže komentovat, bratr starosta ví nejlépe, co tím chtěl říci.

Potřebu vzoru pro mladé lidi znal i Baden-Powell, když si jako předobraz skauta zvolil středověkého rytíře a jeho kodex. Víme, že rytíři nebyli vždy pouze ušlechtilými představiteli svého stavu, víme, že existovali i rytíři loupeživí a lapkové. Patřil k nim původně i náš dnes tak glorifikovaný Jan Žižka. Bratr Zakladatel jistě nebyl tak naivní, aby takové skutečnosti neznal, přesto neváhal a jako ideál pro své hochy rytířství zvolil. Ale představil také další vzor, svatého Jiří. Nejen proto, že to byl už dlouho patron Anglie, zakladatelovy domoviny, ale že byl vždy chápán jako vítěz Dobra nad Zlem. Nebyla tu na závadu ani jeho poněkud obtížná doložitelnost v dějinách. Byl kvůli tomu dokonce po nějakou dobu vyškrtnut z církevního kalendáře, aby se tam opět později vrátil. Symbolika v případě vzorů hraje důležitou roli a nelze ji jen tak lehkomyslně podceňovat, nebo dokonce zpochybňovat. V tomto chápání a vnímání vidím význam vzorů hodných následování.

Dnes jsme svědky zesvětšťování všeho krásného, ochoty společnosti snižovat penzum míry chování, mravů a vystupování. Projevuje se to ve veřejném životě, v chování a vzájemných vztazích lidí, v nárocích na kulturu a umění. Zejména tam – zdá se – je dovoleno úplně vše.

Nevím tedy, jak mám chápat povzdech autora úvahy, že současní skauti jsou příliš ve vleku vzoru Mirka Dušína a že „skauting je prostředí, které se snaží do jisté míry přirozenost vylučovat". Netuším, kde se s tím setkal, ještě jsem to nezaznamenal. Ani v době krátce po válce to mezi námi takové nebylo. Dokázali jsme se také pěkně rozdovádět, ale znali jsme svoje meze, jimiž byl pro nás vždy skautský zákon. Nepovažuji konzumaci alkoholu a kouření pouze za projev lidské přirozenosti. Spíše bych v tom viděl ukázku slabosti a nedostatku silné vůle. Víme, že otázka spirituální orientace našeho skautingu byla už před válkou předmětem kritiky mezinárodních skautských institucí, podobně jako po třetí obnově hnutí v roce 1989. Jestliže jsme si přizpůsobili požadavek Zakladatele v záležitosti prvního mravního principu, jistě není třeba – soudím –  slevovat také v lidských slabostech.

Třebaže znám několik absolutních abstinentů a vím, že jsou to lidé zcela normální, připouštím, že to není lehké a že – možná – tak daleko nemusíme jít. Nechceme přece vychovávat outsidery. Odpor k užívání drog, k nimž tyto „pochutiny" patří, však budeme přes námitky všech „reformátorů" ve skautingu i nadále  prosazovat. V našem oddíle jsme si kdysi zavedli zásadu, že – když už se někdo z roverů nebo oldskautů stal kuřákem – pokud jsme byli v kroji, tak cigarety zůstaly v kapse. Totéž platilo vždy o alkoholu.

Příspěvek, na který jsem se rozhodl reagovat, nese pro nás dost nezvyklý název „Více punku do skautingu ...".  Z textu se zdá, že pisatel by chtěl skauting modernizovat, vnést do něho trochu více ovzduší počátku jedenadvacátého století. Rozumím tomu, protože skauting nemůže stagnovat a musí – pokud chce připravovat mladé lidi do života – sledovat vše nové, co čas přináší. Bylo tomu ostatně tak i za Baden-Powella, který také ve své době nastavil takové mantinely, že skauti byli skutečně přímo špičkou ve všem, i v tom, co bylo nové. Nejinak tomu bylo u nás. Také dnes přinesly poměry mnohé, na co musíme včas reagovat a to nejen pro naše mládí, ale také proto, abychom „udrželi krok" a nestali se skanzenem minulého. Mám tu na mysli záležitosti programové, metodiku a moderní přístupy k mládeži. Náš cíl, naše principy, skautský zákon a slib zůstávají beze změny, chceme-li se   také nadále nazývat skauty. Ale možná se mýlím a autor měl na mysli něco jiného.

Myslí-li doslova „punk" jako styl a přístup k životu, pak se dostáváme někam jinam, co patrně nemusí se skautingem mít nic společného. V závěrečné části textu totiž hovoří s patrnou lítostí také o tom, že „v dnešních skautských oddílech zatím pořád není moc raperů, metalistů, rockerů, motorkářů nebo punkerů". Tady se dostáváme do poněkud jiné polohy, na niž je třeba reagovat důrazně. Jmenované fenomény jsou sice produktem poměrně nedávné doby, jako jev se však nejedná o nic převratného. Jsou totiž projevem odporu mladé generace k současnému dění, proti stabilizované společnosti, o níž si myslí, že by měla fungovat nějak jinak. Už dlouho se tomu říká „generační problém". Bylo to tak vždy. Soudím, že už ve starém Římě měli patricijové s mládeží podobné „potíže". Bylo tomu tak už dávno ve čtyřicátých letech minulého století, kdy ulicemi bloudili „potápkové" spolu s „máničkami", potom přinesla šedesátá léta „květinové děti" – „hippies", později měli hoši po nějaký čas vlasy dlouhé až na ramena, pak si zase někteří své lebky vyholili, mezi nimi zase jiní se honosili pestrobarevnými „číry". To vše jako projev jejich protestu, jinak blíže nedefinovaného. Ani citovaní motorkáři nejsou výjimkou. Pořizují si rychlé vysokokubaturové stroje, o nichž dobře vědí, že „plnohodnotná" jízda na nich znamená překračování většiny dopravních předpisů. Však také je svou riskantní rychlou jízdou porušují a ohrožují tak nejen sebe, ale současně i ostatní účastníky dopravy, za což potom tak často zaplatí svými životy.

Také skauting může být protestem. Proti současné společnosti, propadlé plebejství, proti poklesu veřejné morálky, proti všemu, co dnes tak těžce nesou „obyčejní" a bezmocní lidé. Nevystavuje na odiv svoje chování ani provokativní úpravu zevnějšku. Přináší jiné normy života, které se snaží dát jako etalon morálky mladým lidem. Říkáme často, že každá změna k lepšímu musí začít u nás samých. Jestliže tedy skauting se neztotožňuje s mravy většiny, začal především u sebe tím, že vyznává jiné hodnoty, k nimž se hlásí a praktikuje. V těchto svých zásadách nevidí nic nepřirozeného, naopak, jsou to zásady a hodnoty, prověřené věky, na nichž byly tato kultura a civilizace vybudovány. Být slušným není kýč.

A konečně, nemohu se tak zcela ztotožnit s názorem, že „sexualita je ve skautingu tabuizována dodnes". Tvrdím naopak, že skauting ji od počátku plně respektuje a prosazuje. Především tím, že preferuje výchovu nekoedukovanou. Řada psychologů mládeže se dnes shoduje na tom, že mladí chlapci postrádají mužské vzory. Škola je koedukovaná, učitelské sbory přefeminizované, rodiny často neúplné. Protože víme, že výchova chlapců i dívek je  (či aspoň by měla být) rozdílná, volíme model, který už dávno, na samém začátku vnesl do skautské výchovy zakladatel hnutí. Na druhé straně se ovšem nezříkáme u roverských kmenů jejich kooperace s dívčím, ovšem ani tady by se nemělo jednat o koedukaci. Vytváří se tak dobrý vzájemný poměr, který může napomáhat vzniku zdravých a nerozlučitelných rodin. Tedy toho, co tak zoufale chybí v dnešní době, třebaže všichni mocní uznávají, že zdravá rodina je základem každého národa a státu. Na druhé straně však odmítáme v tomto období navazování předmanželských promiskuitních vazeb a vztahů, které jsou ve zcela zásadním rozporu s desátým bodem našeho zákona. Přirozenost, po níž volá autor článku, ovšem nevidím v podléhání pudům, jakkoliv (nebo spíše protože) tyto pudy nám byly dány pro zachování lidského rodu a neměly by být pouze hrou a pouhým potěšením.

Jsem přesvědčený demokrat a svoje názory nikomu nevnucuji. Očekávám ovšem také od partnera diskuse stejný přístup. Skauting má, jak už bylo tolikrát řečeno, svoje zásady, principy, svůj zákon, pravidla, která definují chování skauta. Nikomu je nevnucuje, ať si každý vybere podle svého naturelu. Pokud to však někomu nevyhovuje, potom nechť „neopravuje" skauting, ale postaví se ke svému chápání skautingu  čelem „jako chlap" a v případě nesouhlasu ať raději odejde. Skauting nikomu své principy nenařizuje. Být skautem je sice závazek a povinnost, ale také životní radost.

V Ivančicích 30. října 2014

Zdeněk Navrátil - Fetišek
nositel ŘSV

Reakce Marka Fajmana:

Vážená redakce, reaguji na velmi provokativní článek v posledním čísle Skautského světa (asi bylo cílem mnohé tradiční skauty donutit usednout k počítači a zaujmout k němu nějaký postoj).

1) Podle článku o mizejícím skautingu, který v časopise předmětnému článku předchází, i podle mého názoru, by mělo být naším úkolem cílit především na skupinu dětí do 15 let a pokusit se je alespoň trochu vychovávat ve skautských ideálech. Zde bych proto rád parafrázoval Masaryka: organizace se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Naproti tomu pokud bych měl autorovy teze akceptovat pro tuto věkovou skupinu, musel bych se smířit s jakýmsi "postmoderním bahnem", z něhož budou čouhat metalisté, motorkáři bezřidičského oprávnění a láhve s pivem. To, že Baden-Powell zapovídá dětem do 15 let kouření a pití alkoholu, považuji spolu s většinou pediatrů, za správné. Dnešní děti bohužel mohou mít v tomto smyslu mnoho špatných příkladů jak mezi dospělými, tak mezi svými vrstevníky (obecně je známo, že většina dospělých kuřáků začala s cigaretami již okolo 13. roku věku) a pokud jim nikdo (kroměrodičů, kteří nemusí být v době puberty vnímáni jako autorita) nesdělí a na svém osobním příkladu neukáže, co je správné a co ne, těžko to budou moci sami rozlišit (a to opravdu nepodceňuji). Stejně tak s chováním - nelze dětem prezentovat, že se může lhát, podvádět a chovat se k lidem hrubě a neurvale, byť i to je součástí lidské přirozenosti.

2) Mirek Dušín nebyl nikdy prezentován jako skaut a pokud je mi známo, ani v komiksech ani v románech o Rychlých šípech se skauti nevyskytují. Foglar byl sice vedoucí skautského oddílu, ale o skautech napsal (pokud pominu v podstatěpříručku Náš oddíl) pouze 2 romány - Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje. Proč tedy autor nehodnotí postavy těchto románů, pokud se chce "otírat" o Foglara?

3) Lituji autora, že má s Rychlými šípy takový problém. Nebudu to hodnotit podle sebe, ale i moji vrstevníci ve věku 10-14 let, o kterých rozhodně nemohuříct, že by to byli nějací vzorňáci, je hltali a "vzornost" Mirka Dušína prostě neřešili a v žádném případě neobdivovali (jako autor) Bratrstvo kočičí pracky, Murkačovce apod. Opravdu by mě zajímalo, zda autor v tomto věku tak opovrhoval Dušínem a tak miloval záporné hrdiny, nebo k tomu přišel až v dospělém věku, kdy už člověk vnímá naivitu příběhů a hledá větší plasticitu postav. Pokud ano, žil asi mezi samými dospělými a dětství si tím moc neužil.

4) Úvahy o tom, že dnešní děti nejsou poučeny o lidské sexualitě a proto je třeba ji více promítat do skautského programu, jsou zcela mimo realitu. Veškolách na to existují samostatné předměty různých názvů (sexuální výchova, rodinná výchova), děti znají z přírodopisu z čeho se skládá pohlavní ústrojí, jaký je způsob lidské reprodukce atd. Stejně tak většina oddílů nemá program spojovaný nějak zásadně např. s dějepisem. Je snad naším zájmem promítat dětem porno? Tím ale nechci říct, že beseda se sexuologem nemůže být zvláště u starších skautů na škodu, spíše jde o to, zda zvláště na menších městech lze někoho takového pro besedu s dětmi za rozumných podmínek získat. Aby vedl něco takového rádce ve věku 15-17 let mi přijde poněkud nezodpovědné. Také nevím, jestli autorovi náhodou nevadí, že pokud je smíšený tábor, děti spí odděleněpodle pohlaví. Pokud ano, bylo by třeba jej odkázat na některá právní nařízení a hygienické normy.

5) Článek tedy vidím jednoznačně jako směřovaný pro kategorii 15+, kde máme snahu členy v oddíle udržet. V tom případě asi není problém, aby měli roveři a rangers rockové nebo punkové kapely, chodili na metalové koncerty, věnovali se rapu nebo pořádali motorkářské srazy (zde ale asi až 18+). Pokud ale má být tomu přítomna "mládež jim svěřená", neměly by se objevovat excesy typu nezvladatelné opilosti či ničení majetku. Autorem uváděné "setkávání u piva" samozřejmě asi nikoho nepohorší, nicméně pokud děti na táboře zjistí, že téměř každý večer padne po večerce mezi vedoucími soudek piva, považují to pro svůj život za normální a mohou to aplikovat i nekontrolovaněběhem roku - to, že alkohol je možno si koupit až od 18 let, je samozřejměpouze zbožné přání strážců naší legislativy. Nepovažuji tedy takový přístup za pokrytecký, sám také občas zajdu s přáteli na pivo, ale na táboře či při vícedenních akcích s dětmi si alkohol dokážeme odříct.

S pozdravem

Marek Fajman, 8. oddíl Lovci Blansko

Odpověď Tomáše Vovsíka:

Nazdar Marku,

děkuji za reakci. Nicméně si myslím, že jsme si opravdu neporozuměli. Jakožto vedoucí družiny světlušek a vlčat, čili dětí, které ještě nejsou ani v nejmenším zralé na to, aby si vytvářely svébytný postoj ke světu z hlediska nějaké postmorálky, bych NIKDY neprozasoval myšlenky obsažené v článku. Naopak se je snažím vychovávat idealisticky ve stoprocentním skautském duchu a nechat jim prostor do budoucna, aby se pak samy s těmito ideály konfrontovaly.

Pro mě je ale skaut/skautka až hotový člověk, který se s tímto nějakým způsobem žije, ne jen tím, že chodí jako děcko na schůzky, kde se naučí trochu lesní praxe, pár symbolů, ale především je to dle ústředního sloganu zažívání dobrodružství a kamarádství. Tím to žádným způsobem nekritizuju, naopak, je to parádní. Jedná se ale o naprosto odlišnou dimenzi skautingu (skaut jako kvalitní výchovný volnočasový kroužek vs. skaut jako uvědomělá filozofie). Můj článek se tedy týkal už takovýchto hotových - dospívajících a dospělých skautů, kteří chápou celou šíři skautingu a také jeho neuchopitelnost, která vyplývá z jeho vymezení v často naprosto abstraktních pojmech (pravda, láska, svobodomyslnost atd.). Měl jsem například možnost seznámit se a diskutovat s Romanem Týcem z umělecké skupiny Ztohoven. Zrovna on má na ruce vytetovaný komiks Rychlých šípů (vzhledem k mém článku paradoxně) a je to ortodoxní příznivce skautingu, ale zároveň "kradl" policistům čepice, nabourával se do TV vysílání a je to tak trochu anarchista a rebel. Z toho důvodu také pobouřilo spoustu lidí to, že je ústředně spojován se skautingem ve skautských inzercích.

Ale mně právě přijde toto odmítání odlišností nevhodné, protože každý má jiný životní postoj a to, že dělá věci podle svého svědomí, po svém a jinak, ještě neznamená, že když to není v souladu s názorovým proudem ostatních, kteří jsou ve stejném společenství jako on, že je to špatně. Je mi 25 let a Foglara jsem jako kluk žral, i když už to dávno nebylo v módě - možná právě proto, že mě fascinovala ta pohádková černobílost příběhů. Cílem článku tedy v žádném případě nebylo útočit na něj ani na jeho dílo. Jen jsem podotknul, že mi Rychléšípy hlavně v komiksovém podání opravdu přišly už tehdá jako slaďácká karikatura, jak kdyby to byla variace a zároveň nechtěná parodie zejména v podání právě Mirka Dušína na nějaké dokonalé nadlidi ála postavy z filmů Leni Riefenstahl. I když už jsem byl malý a četl jsem, že všechny holky milují Mirka Dušína, protože nikdy neřekl sprosté slovo, tak jsem se chytal za hlavu a bral to jako blábol (mimochodem dle psychologických výzkumů lidé co klejí, jsou prý upřímější :))

Postava Mirka Dušina mi tedy v článku sloužila jako poukázání na nevěrohodnou kýčovitost, byl to jen prostředek ke sdělení myšlenky, ne snaha otírat se o Foglara. Možná jsme si jen nepozoruměli a ty jsi to nevyčetl mezi řádky, ale já jen chtěl říct, aby byl skauting otevřenější, aby se člověk nemusel chovat sluníčkově, i když je to proti jeho povaze, a aby byl přesto plnohodnotně přijímán. Aby se klidně mohl účastnit pijatik, klidně se i opíjet, kouřit, mít piercing, tetování apod., nemusel si hlídat sprostá slova, aby mohl třeba dělat graffiti, plněnesouhlasit s pravdoláskařstvím Václava Havla, být levicově orientovaný atd. atd. (tím nemyslím vše dohromady, jen jmenuji možnosti :)) - zkrátka a dobře nebýt součástí toho, co bychom mohli označit za skautský mainstream. Prostě aby na takového člověka lidi ve skautu nepohlíželi skrz prsty kvůli nějakým marginálním vžitým zákonům, pravidlům a předsudkům, když by se přitom jednalo o člověka dobrého, který se stará o druhé, o svět kolem sebe ažije podle svého svědomí, které je ochoten nerozporně spojovat i se svou představou skautingu. A taky aby si lidi ve skautu nenasazovali jen masky stoprocentních dobromilů s tím, že by popírali své neřesti a chyby.

Líbilo se mi, jak právě takovýto kýč rozebíral ve své práci Milan Kundera, který říkal, že v realitě se dá žít, ale ve světě věčně se usmívajících lidí ne - protože to je ten skutečně děsivý horor.

Se skautským pozdravem

Tomáš Vovsík vedoucí koedukované družiny světlušek a vlčat, 302. skautský oddíl Watuta Praha 10

P. S.: Nikdy ani já, ani ostatní vedoucí nepijeme, pokud máme mít na starost děti. Nikdy nemluvíme před dětmi sprostě. Jen aby nedošlo k dalšímu omylu :) O vhodné výchově dětí mimo jiné často diskutuji a radím se s tátou, který je úspěšným speciálním pedagogem.

P.P.S.: Ještě k vysvětlení, proč se článek točí kolem osobnosti Mirka Dušína - vycházím z citátu starosty Junáka v Lidových novinách, kde se v rozhovoru vyjádřil, že skaut není žádný Mirek Dušín. Ale pokud vím, je to zmíněno hned v úvodu článku.



Odpověď Marka Fajmana:

Nazdar Tomáši a Julie,

já samozřejmě vím, že časopis je cílený na skupinu 26+, nicméně jsem ho považoval jako pomůcku pro nás dospělé, jak s dětmi pracovat nikoli jako magazín pro oldskauty. V článku se ale psalo o tom, jak vypadá skaut dle našeho náčelníka (tedy podle mě byl dotazován na dítě). Ažpo níže uvedeném vysvětlení tedy rozumím Tomášově filosofické dimenzi, ale zajímalo by mě, zda jsem jediný moula, který to napoprvé nepochopil (vzhledem k tomu,že máme kategorie jako rover, oldskaut či skautský vedoucí). Je to asi proto,že ač je mi už dost přes 30, členy oddílu všeho věku nevnímám jako děti, ale jako bratry a sestry, se kterými se snažím mluvit jako s dospělými, čili nerozlišuji mezi skauty a SKAUTY. Co se týká Romana Týce, jeho aktivity mi přijdou vtipné a neodsuzuji je – nakonec vše, pokud vím, finančně kompenzoval (v tomto ohledu se mi spíše zajídá, když leckdo dnes nezřízeněpoškozuje společnost-stát filozofií já versus oni), nicméně kladu otázku, jak nám pomohl s výchovou mládeže, když je to příznivec skautingu. Pokud se podívám na rovery z našeho střediska, naprosto nemám obavu, že by se trápili tím, že se nechovají jako skauti podle Baden-Powella a běžně pořádají dospělácké akce s bečkami piva a vodními dýmkami. Protože po určitých zkušenostech jsem ztratil dojem, že by to někde bylo jinak, nepovažuji jen zažádoucí k tomu ponoukat na stránkách skautského tisku. To ale neznamená,že si našich roverů nedokážu vážit, neboť často cedí více „krve a potu"pro skauting než jsem kdy dokázal já. Co se týká politiky, vůbec bych s ní ve skautu nezačínal. Bohužel většina mých skautských přátel je totiž spíše pravicově zaměřená a asi by nás to kvůli mým převážně levicovým názorům dost rozdělovalo. Termín pravdoláskařství považuji za silně pejorativní a jeho použití mi s ohledem na znění našeho skautského slibu přijde trochu nepatřičné (neboť na tohle vlastně slibujeme a je to jakási šifra pro určité duchovní hodnoty, které pro většinovou společnost nemůžeme nazvat Bůh).

Samozřejmě, že žádného člověka není možné soudit jenom podle vnějšího „tvaru", nicméně nelze přece připustit to, abychom zcela povolili uzdu všemu a neexistovalo žádné tabu (třeba grafity, které poškozuje cizí majetek, nebo řízení auta v opilosti). Jako křesťan vím, že se nikdo nemůže chovat jako Ježíš, ale to přece ještě nemůže založit přesvědčení,že nemám mít pocit vlastních chyb nebo si v nich dokonce libovat. Otázka přijímání toho, kdo je trvale naštvaný nebo konfliktní (tj. nesluníčkový) není podle mě řešitelná větší otevřeností – nebudu přece vyhledávat toho, s kým se necítím dobře a pokud takový člověk nenajde v oddíle alespoň nějakou spřízněnou duši, stejně tam nemůže dlouhodobě fungovat.

Skautský mainstream – opět poměrně pejorativní, ale co bychom bez něho byli? Podle mě jen jakýsi beztvarý spolek, neboťideje pobytu v přírodě naplňují daleko lépe jiné organizace např. Liga lesní moudrosti.

Zase se obloukem vrátím k dětem (a nyní je to asi hodně naivní zkušenost třináctiletého chlapce) – když jsme s kamarády zjistili, že náš vedoucí kouří, docela tím v našich očích klesl, což bylo z mého dnešního pohledu dost škoda. A to je asi důvod, proč pořád tvrdím, že je potřeba, pokud člověk nedokáže být úplně dobrým vzorem (čili není za všech okolností „dobromilem"?), tak aspoň nebýt tímšpatným.

Slovo kýč zase s dovolením nesnáším já, protože ho spojuji se slovem snob. Na kýč není objektivní měřítko a mnoho věcí zejména v umění za něj bylo původně považováno a dnes je už máme za klasiku.

Zdravím do Prahy

Marek Fajman

Reakce Pavla Širokého - Kočkece:

Nazdar Julčo a Tomáši,

posílám vyjádření k článku "Více punku ..."
když jsem článek četl poprvé, doslova mě nadzvedl ze židle. Při druhém čtení mi přišlo, že článek je velmi „rozevlátý", velmi neurčitě pracuje s pojmy i v argumentaci ... asi nějak tak, jak by probíhala diskuse v hospodě někde kolem pátého piva. Článek mi tak připouštěl řadu interpretací a přišlo mi, že s takovým blábolem nemá smysl polemizovat.

V této výchozí situaci jsem s podobnými myšlenkami oslovil šéfredaktorku ses. Julču, se kterou jsem tema mohl navíc prodiskutovat během neplánovaného osobního setkání v sobotu.

Julča mi vysvětlila, že článek byl vyžádaný redakcí a že jeho záměrem bylo vyjádřit se k „ultrakladným" vzorům a k lpění na zažitých zvycích a postupech. Já jsem jí na to řekl, že nemám nic proti takovému záměru, ale že to bylo napsáno hodně špatně a že nechápu, jak to mohlo přes redakční radu projít. Julča mi sdělila, že před publikací byl článek autorem podle požadavků redakce několikrát upravován.

Dovolte tedy mé alespoň zásadní připomínky.

Slovo „punk" je poměrně široký pojem, viz např. dle wiki „Punk je hudební a životn&iac ute; styl. V angličtině slovo punk znamená „výtržník". Punk jako hnutí vznikal postupně v druh é polovině sedmdesátých let hlavně v Anglii.[1] Punk nemá žádný jednotný ideový směr, nejrozšířenější postoje jsou odpor vůči nacismu, komunismu, rasové diskriminaci, politice, válčení, globalizaci, konvencím či komerci[2]. Mnoho punkerů má blízko k anarchismu.[3] Také se lze často setkat s tvrzením, že základem punku je provokace. Hnutí je obecně velmi tolerantní k měkkým drogám, hlavně marihuaně....."

Co měl tedy autor na mysli, pokud použil slovo „punk" ? Odpor proti konvencím obecně ? Anarchismus ? Provokaci ? Toleranci k měkkým drogám ? Nebo něco úplně jiného ?

S autorem souhlasím v tom, že Rychlým šípům, jmenovitě pak Mirku Dušínovi, chybí lidský rozměr a přirozenost. Br. Foglar to nejspíš líp napsat neuměl a v té době to v určité literární branži bylo celkem obvyklé. Ze sdělení není ovšem příliš zřejmé, jak se autor staví k tematu kladných vzorů obecně. Přitom výchova příkladem je v pedagogice a ve skautingu obzvlášť velmi důležitou metodou. O potřebě vzorů jsem si naposledy četl v pátečních LN v článku prof. Halíka, o den později jsem pak o tom slyšel z úst br. Šolce &ndash ; Kola. Přijde mi, že autor se snaží stavět laťku onoho vzoru poměrně nízko, co nejblíže „lidské přirozenosti".
Autor uvádí, že skauting se snaží vylučovat přirozenost. Až mi sdělí, co měl na mysli pojmy „přirozenost" a „snaha vylučovat přirozenost", budu se k tomu moci vyjádřit. Jsem si ale jistý tím, že dobrá výchova či s přibývajícím věkem sebevýchova vždy byla, je a bude o nastavování hranic, samozřejmě s citlivým respektováním specifik osobnosti (sebe)vychovávaného. Nemám profesionální pedagogické vzdělání, ale mám dojem, že výchovné směry ponechávající dětem maximum volnosti jsou postupně opouštěny pro neefektivnost.

Všichni, kteří se podílí na vedení či duševní/duchovní terapii lidí ví, co zejména s lidmi nezakotvenými v hodnotovém systému a/nebo s lidmi vystresovanými mohou udělat všudypřítomná lákadla, jako např.alkohol, drogy, sex, obžerství či obecněji konzum a snaží se před těmito riziky varovat. Lze se divit BP s jeho životní zkušeností, že tak činil ?

Naprosto mi není jasné, co autor měl na mysli slovy „sexualita je ve skautingu tabuizována dodnes", připouští to spoustu výkladů. Až se autor vyjádří určitěji, mohu s ním o tom polemizovat.

Není mi zřejmé, co měl autor na mysli požadavkem „otevírání se živelnějším subkulturám".

V prostředí lesních kurzů se pohybuji dost dlouho na to, abych věděl, že mladí zejména v určitém věkovém období hledají a bouří se všemi možnými způsoby. Velmi záleží na citlivém přístupu vychovatele. A protože jako vychovatel jsem jen snaživý amatér, tak do party mnou vedené si pustím jen tolik buřičů, kolik si troufnu zvládnout. Když to neodhadnu, buřiči mi rozbouří partu celou. Práci s celými buřičskými partami uměl asi jen Don Bosco a jemu podobní.
Vzhledem k tomu, že písemná komunikace, zejména na veřejně dostupném fóru je zdlouhavá, časově náročná a osobní kontakt nenahradí, nabízím autorovi osobní setkání, až zas někdy pojedu do Prahy.

Mějte se krásně

Pavel Široký – Kočkec

Reakce Heleny Houzarové - Mývala:

Musím reagovat na článek „Více punku do skautingu" autora Tomáše Vovsíka. Předpokládám, že na toto téma obdržíte celou řadu reakci, ať souhlasných nebo naopak, protože jako hlavní význam tohoto téměř „kacířského" článku vysoce oceňuji záměr vyvolat diskusi o směřování českého skautingu.

Je jasné, že v současné době plné konkurence jiných lákadel a volnočasových aktivit je pro skauting důležité zůstávat atraktivní a jednou z hlavních devíz tohoto hnutí byla vždy otevřenost a demokratičnost. Myslím, že chápu, co chtěl autor v textu ukázat, ale mám dojem, že zvolil velmi nešťastný způsob.

Čas od času se společností i médii znovu a znovu připomíná téma vyrovnání se s minulostí, a zdá se, že je to i jeden z problémů, se kterými se potýká současný skauting. V rámci vyrovnávání se s minulostí se stále střídají fáze glorifikace vzorů a fáze jejich zatracování, ale akceptování historie nepřichází. Setkáváme se spíše s popřením („Bylo to jinak.") nebo odmítnutím („To oni. My takový nejsme."). Současné snahy o reformu skautského hnutí, také občas připomínají pokus zbořit dům a na jeho základech postavit nový.

Český skauting má své jasné historické vzory. Britskou tradici přípravy pro armádu, nebo ještě lépe Imperial Civil Service, prodchnutou duchem díla Rudyarda Kiplinga, jak byl koncipován svým zakladatelem Robertem Baden-Powellem. Odtud plyne i neodůvodněný odpor ke skautingu jako k militantní organizaci, služebníkům světového imperialismu a srovnávání s Hitlerjugend. Druhým vzorem při formování českého skautingu je E. T. Seton a jeho Woodcraft, který se poměrně silně vůči klasickému skautingu vymezoval. Naopak akcentoval ve Vovsíkově článku zmíněnou „živelnost" ve vztahu k přírodě. Setonovou inspirací byl mizející Divoký západ, ať už ve formě lidských zásahů do přírody nebo společenských předpisů stále více a více svazujících svobodného člověka. To, že Svojsíkův český skauting vycházel z těchto dvou téměř opozitních směrů, je zdrojem částečné schizofrenie, kdy neví, zda se má sžít s přírodou po vzoru indiánů (Dva divoši), nebo si ji podrobit jako přirozeně „nadřazený" živočich, ale přesto s ní nakládat citlivě (Mauglí). Rozpor mezi svobodou a přirozeností oproti přísné sebekázni. Mimochodem významnou inspirací byl pro Svojsíka i Baden-Powella samurajský kodex Bušidó, dnes obvykle opomíjený.

Dalším, již ne zakladatelským, vzorem českého skautingu je Jaroslav Foglar. Každý ví, že způsob, jakým Foglar popisuje svět, je daleko skutečnosti. Když si vezmeme skutečný stav Foglarova oddílu ve srovnání s hrdiny jeho knih, je to stejné srovnání jako srovnání skutečného středověkého rytíře s rytířem krále Artuše. A to je přesně ono. Foglarova tvorba je ideální stejným způsobem jako legenda. Ale to přece není důvod Foglara dehonestovat, stejně jako by opravdový rytíř nikdy nehaněl Lancelota. Lancelot byl vzor, stejně ideální jako nedostižný. A taky naivní. Pokud chceme realističtější verzi Foglara, můžeme číst Sedmičku od Miloše Zapletla. I tam vidíme, jak Foglar vnímal skauting. Byl protipólem k bezúčelnému poflakování po ulicích, k leckdy nebezpečným rošťárnám a knoflíkovým válkám. Měl mládeži nabídnout zábavnější alternativu trávení volného času, aniž by někoho vylučoval z kolektivu kvůli původu, sociální situaci nebo nedostatku talentu. Společným znakem je pak úsilí o rozvoj jedince a výchova k tomu být čestným člověkem a platným členem společnosti. Tady je ovšem třeba upozornit, že už sami zakladatelé skautingu zdůrazňovali, že na ideál čistého hocha raubíře z ulice nenalákají, je třeba je lákat na dobrodružství. Ale není nutné tu opakovat Svojsíkovy Základy junáctví.

Samozřejmě narážíme na to, co si Tomáš Vovsík asi neuvědomil, totiž, že „cílová skupina" klasického skautského hnutí je mládež v mezidobí mezi dětstvím a pubertou, kdy už se nedovedou zabavit jen vlastní fantazií, ale ještě nemají pubertální odpor k autoritám a v článku zmíněné erotické zájmy. Každý vedoucí se asi setkal s tím, že kolem patnáctého roku část členů skautský oddíl opouští, a to ne vždy v dobrém. Je velmi těžké pedagogicky zvládnout přerod mezi žáky základní školy a studenty střední školy. Což je důvod, proč dělíme vlčata a světlušky, skauty a skautky a rovery. Každá skupina potřebuje trochu jiný režim a smíšené oddíly zahrnující všechny věkové kategorie se proto potýkají s řadou problémů. Starší jsou přesvědčení, že už jim Mirek Dušín nemá co nabídnout, ale nemůžeme to chápat tak, že jim má co nabídnout Bratrstvo kočičí pracky. Také mi nepřijde, že by výrostek tyranizující slabší, ufňukaný žalobníček a donašeč nebo okultista týrající zvířata byli plastičtější než Mirek Dušín. Mirek Dušín je naopak mnohem složitější. Dokonce tak, že ho na rozdíl od nešiky Rychlonožky, vtipálka Červenáčka, nenápadného úřednického synka Jindry Hojera a vzorného „prvního důstojníka" Jarky Metelky, málokdo vůbec pochopí. Jako vhodný srovnávací materiál bych doporučila oskarový snímek V lepším světě. Prostě se stává, že v pubertě dětské vzory opouštíme, abychom se k nim v dospělosti mnohdy zase vrátili.

Myslím si, že není na místě se vůči minulosti negativně vymezit, ale naopak z ní čerpat poučení a inspiraci. Možná by stálo za pokus si někdy popovídat na téma, jaký vlastně Mirek Dušín je, a proč je vnímán tak, jak je vnímán. A proč je, nebo naopak není, dobrým vzorem. Stačí si vzpomenout na důkladný rozbor Knih džunglí v příručce Ivana Brychty „Vlčata". Je až zarážející, že i přesto, že součástí skautské výchovy je i znalost skautské historie, jen málo skautů, a to včetně skautských vůdců, se snaží o její pochopení jako řady příčin a následků, jako vysvětlení toho, proč je skauting takový, jaký je.

Vyzdvihovat současný skauting slovy, že my již nejsme vzorňáci po vzoru Mirka Dušína, je typickou ukázkou negativního vymezení k vlastním kořenům, tedy i sami k sobě. Pořád se totiž motáme kolem významného problému současné civilizace, zda si přejeme být přístupní, co nejširšímu spektru lidí, a to i na úkor ústupků z vlastních zásad. Nemyslím, že je na místě být zastaralou a neměnnou institucí, ale ke změnám je třeba přistupovat obezřetně, abychom řadou postupných reforem nedospěli k tomu, že jsme se stali někým úplně jiným. Lepším způsobem, než zesměšňovat čisté a někdy i naivní ideály, abychom se stali přijatelnějšími, je učinit tyto ideály opět obdivuhodnými a přitažlivými. Skauting je sice otevřený, ale přesto není pro každého. Je otázkou, jestli opravdu chceme skauting bez Baden-Powella, Kiplinga, Setona a Foglara. Jestli by i takové hnutí vůbec skauting bylo. Skautingu by jistě neuškodilo více punku, ale na druhou stranu by mu nutně uškodilo i vynechání výše zmíněných pánů. Také si musíme přiznat, že výsměch okolí skautským ideálům byl odjakživa nedílnou součástí toho být skautem. Měli bychom zůstat hrdí a ne se k posměváčkům zbaběle přidávat. Pak by totiž na nás přestala platit slova písně Wabiho Ryvoly:

„Snad jednou až se jaro navrátí,
můj život píseň Vontů obrátí,
já svobodný a čistý půjdu dál
a směšný bude ten, kdo se mi smál."

Reakce Zdeňka Šobra:

Na listopadové schůzce Hanácké družiny SO jsme prodiskutovali obsah  článku
Tomáše Vovsíka  :Více punku do skautingu z čísla 4 Skautského světa.

Jeho obsah nás v klidu nenechal. Mirek Dušín a ostatní Rychlé šípy nás provázeli celý život, i když nebyli skauti. Byl to čtenářský klub časopisu Mladý Hlasatel a jejich popularita potvrzuje originální myšlenku  Jaroslava  Foglara  působit výchovně na mládež  prostřednictvím dětského časopisu, podle jehož námětů  kluby naplňovaly svůj program a podávaly 1x měsíčně redakci časopisu hlášení. Dala se tak podchytit  mládež i v menších obcích, kde  nebyly podmínky pro založení  řádného skautského oddílu. I já jsem byl v roce 1948 (vedle členství v Junáku)členem jednoho z těchto klubů  - při časopisu Vpřed.

Všichni přítomní jsme se shodli, že Rychlé šípy a zejména Mirek Dušín  nám v mládí byli velkým vzorem, ke kterému jsme se snažili přiblížit. Platí to i pro další postavy Foglarových knih ( Hoši od Bobří  řeky, Boj o první místo,Přístav volá, členy skautské Devadesátky atd ). V tomto se zásadně rozcházíme s autorem článku. Z pohledu dospělých se na tyto hrdiny díváme trochu kritičtěji, ale  v mládí, ve „ zlatém  skautském věku" 7-15 let to byly jednoznačně vzory, kterým jsme se snažili vyrovnat.
Pobyt v přírodě a výchova v přírodním prostředí a souznění s ním je přímo charakteristikou skautingu jako výchovného hnutí. Skaut má přírodu i  chránit. Odstavec o nedostatku přirozenosti ve vztahu k přírodě jednoduše nechápeme.

Pokud jde o alkohol a kouření  musíme svůj postoj trochu odlišit podle věku. Pro skauty do 15 let  alkohol a cigarety stejně jako u Baden – Powela  říkáme jednoznačně NE. U starších – roveři a oldskauti- je přirozené, že si občas zajdeme na pivo  a  i nějaká  ta cigareta se dá tolerovat. Pár sklenic piva přece  není  alkoholismus.

Stejný přístup máme k otázkám erotiky a sexuality. Ve věku do 15 let není třeba  sexualitu příliš zdůrazňovat. Na to stačí pozdější věk, kdy už je mladý člověk  vyzrálejší.

Pokud jde o subkultury raperů, rockerů, metalistů, motorkářů, punkerů – jejich zaměření  je většinou spojeno s výtržnostmi, provokacemi, násilím , někteří mají i blízko k drogám. Od těch je možno akceptovat spíše jen některé jejich hudební styly. Filosofickým, ideovým zaměřením se se skautingem  převážně míjejí.  Proto máme zato , že více punku do skautingu není  potřeba. Ani v tomto bodě  nesouhlasíme s autorem  článku.

Skautské hnutí vzniklo před sto lety. Dnešní doba je jiná, v souhlase s dobou se vyvíjejí i skautské výchovné metody.Ideové zaměření, jeho duch se nemění, ten musí zůstat. Jinak by to už nebyl skauting.

Zdeněk Šobr, rádce Hanácké družiny Svojsíkova oddílu
22.11.2014

logo

Článek publikoval

Zobrazeno: 1952x

Práce s článkem

4
kladných hlasů

Klíčové výrazy

Diskuse o článku

2 Názory
Komentáře jsou dostupné jen přihlášeným členům Junáka.

Navigace: