....

Chyba na stránce: Příručka skautského historika - Křižovatka"

URL: https://krizovatka.skaut.cz/organizace/dalsi-instituce/zvoj/748-prirucka-skautskeho-historika?autologin=1"

ZVLÁŠTNÍ ORGANIZAČNÍ JEDNOTKY

Tyto jednotky s právní subjektivitou zřizuje Náčelnictvo Junáka pro plnění zvláštních úkolů souvisejících s posláním organizace. Poslání jednotky a její vnitřní fungování upravují jejich statuty.

Příručka skautského historika

Moderní doba má silnou tendenci podceňovat to, co bylo, a spíše se obrací do budoucna s tím, že minulost je něco, co bylo a co nás nezajímá.

Jeden z důvodů je ten, že řada událostí z nedávné i vzdálenější minulosti je problematizována či hrubě zneužívána v aktuálních politických a ideologických bojích. Výsledkem je potom neznalost historických událostí a jejich vzájemných souvislostí. Této neznalosti potom využívá řada nátlakových skupin, aby uváděla svoji verzi jako podpůrný argument při sledování svých cílů. Znalost historie a tradic, vědomí souvislostí a příčin tak působí jako určitý regulátor proti různým aktuálním extrémům. Jejich další funkcí je vytváření určitého charakteru organizace a její čitelnost jak pro vlastní členy, tak pro veřejnost. Naopak ztráta vědomí vlastní minulosti a svých tradic vede často též ke ztrátě vlastní identity. Pěstování tradic a péče o minulost organizaci zvyšuje prestiž a posiluje ji i v jejím postavení v současnosti. Tato příručka by měla být pouze stručným úvodem do problematiky a počátečním návodem pro laické nadšence v oboru skautské historie. Měla by jim nabídnout základní možnosti a metody, které usnadní první orientaci v problematice.

1. První kroky

Začíná se vždy četbou literatury. Jednak se člověk seznámí se základními fakty a souvislostmi, jednak zjistí, co vlastně již bylo o daném tématu napsáno a nad čím je již zbytečné hloubat.

Základní literaturu lze rozdělit v zásadě na dvě skupiny:

1. Publikace zabývající se přímo dějinami skautingu, ať již v širším rozsahu, nebo jen v určitém období či určité lokalitě, případně zabývající se jednotlivými osobnostmi nebo problémy skautských dějin.

2. Publikace sloužící skautské činnosti – různé příručky, které umožňují skautskému historikovi studovat zaměření činnosti skautů a její podobu v určitém období. Problémem při studiu skautské literatury je to, že během dlouhotrvajícího zákazu skautingu byly z knihoven vyřazeny i skautské publikace, a to jak příručky (např. Základy junáctví A. B. Svojsíka, Praha 1912, české překlady Baden-Powela Scouting for Boys a Rovering), tak i krásná literatura – romány a povídky odehrávající se ve skautském prostředí nebo psané spisovateli, kteří byli aktivními skauty (velmi výrazně např. knihy Jaroslava Foglara, ale i Jana Nováka – Braťky a dalších). Výjimkou byly nečetné publikace, týkající se Spartakových skautů. Přitom byla řada knih zničena, takže v místních knihovnách se dnes tyto publikace – pokud nebyly po r. 1989 vydány znovu – vyskytují jen výjimečně. Mnohem lépe jsou dochovány v Národní knihovně ČR v Praze (www.nkp.cz), kde je možné po předchozím objednání jejich studium na místě. Některé skautské publikace jsou také uloženy v Ústředním skautském archivu v Praze. Skautský historik by měl při pátrání po literatuře také oslovit starší členy skautského střediska, kteří mohou řadu titulů vlastnit.

Přehled o literatuře podávají bibliografie. Specializované bibliografie jsou:

  • Etner, Hanuš, Pokus o bibliografii naší skautské literatury, Vůdce 4, 1923, s. 60–62, 111–112.
  • Nonni (Kleinwächter, Antonín), Skautská a jí příbuzná literatura československá a vizí, Brno 1938.
  • Palivec, Viktor, Junácká bibliografie, Praha 1970. Vyšlo jako č. 24 samizdatového sborníku ArchScout.

Důležitá je také literatura v níže zmíněné práci B. Břečky a poznámkový aparát v Knize o woodcraftu. Z všeobecných bibliografií je důležitá Česká národní bibliografie, zpracovávaná průběžně. Informace o ní viz Národní knihovna ČR. O nejnovější literatuře (t.j. po r. 1989) se lze dozvědět ze zpráv a recenzí v současném skautském tisku – časopisech Skaut-Junák, Skauting, Čin, případně woodcrafterském časopise Wampun Neskenonu.

Z nejdůležitějších současných titulů k dějinám skautingu lze uvést:

  • Břečka, Bruno, Kronika československého skautského hnutí do roku 1990, Brno 1999.
  • Kniha o woodcraftu, Katowice (Polsko) 1995.
  • Lešanovský, Karel, Se štítem nebo na štítě, Praha 2001.
  • Plajner, Rudolf, Zavátou junáckou stezkou, Praha 2001 (Z toho samostatně knižně ještě Úsvit českého junáctví, Praha 1992)
  • Svoboda, M., Hledání zaváté stezky, Praha 1994.

Ze samizdatové produkce je nutno upozornit na sborník ArchScout. Je mj. uložen v Ústředním skautském archivu. Též srov. bibliografii v práci B. Břečky a poznámky v Knize o woodcraftu.

Dalším důležitým materiálem pro skautského historika jsou místní publikace, jako např. almanachy, vydávané k výročí skautingu v určitém místě, střediskové, oddílové případně družinové časopisy. Často jde o publikace, které nejsou zachyceny v bibliografiích, protože vyšly třeba jen rozmnožené nebo byly vydávány v rukopisné podobě (častý případ oddílových časopisů). V současné době bývají množeny xeroxem. Sbírku některých starších místních časopisů má Ústřední skautský archiv. Ostatní, zvláště novější materiály, je třeba získat osobním kontaktem se středisky a oddíly. O zjištěných publikacích tohoto typu je dobré informovat Ústřední skautský archiv.

2. Okruh zájmu

Po základním seznámení s problematikou by si každý měl vytýčit vlastní přiměřený okruh zájmu, na kterém by si vyzkoušel svoji píli a trpělivost. Není nejvhodnější začínat mohutným encyklopedickým dílem se záběrem od Chille po ruské skauty sv. Jiří. Je na každém, aby zvážil své síly a co je schopen v přiměřené době zpracovat. Mnohé velkoryse naplánované historické práce se nedostaly dál, než do fáze přípravných poznámek, tiše dnes práchnivějících v pozůstalostech dotyčných historiků. Také je dobré si zjistit, k čemu existuje dostatek přístupných pramenů. Zvláště zpočátku je lépe vyzkoušet síly na menší studii.

V zásadě lze pracovat několikerým způsobem: Je možné zvolit metodu „událostního“ dějepisectví a sledovat vývoj skautingu v určitém regionu v určitém období, nebo např. jen určitého střediska či oddílu. Dále je možné zvolit spíše „kulturně historický“ přístup a sledovat třeba náplň činnosti oddílů v minulosti a její proměny, kroj, vybavení, podoby táboření, zapojení žen a dívek do skautingu, působení skautů v určité společenské oblasti např. v charitativní činnosti, vztah ke státu, k obci, k církvím, metody práce v ilegálním skautském hnutí, složení skautských oddílů a středisek atd.. Možností je neomezené množství.

Pro výběr konkrétního tématu má základní význam zájem skautského historika – práce psané z „musu“ a povinnosti bývají často horší, než práce vytvořené se zájmem. U některých témat lze zapojit osobní odborné skautské znalosti a zkušenosti (např. aktivně tábořící skaut má patrně konkrétní představu, jaké mohlo být zimní táboření ve vyřazených vojenských stanech v „předkarimatkové“ době).

Je též možné se zaměřit na vydávání zajímavých a důležitých pramenů k dějinám skautingu. Edice historických pramenů bývají někdy neprávem podceňovány, i když jde o náročnou práci. Historik musí zvážit důležitost pramene – zda stojí za publikování, zjistit, zda již byl či nebyl vydán dříve, eventuálně jak. Musí vybrat vhodný způsob zveřejnění (v úplnosti, ve zkráceném znění, výběr apod.), zjistit maximum informací o okolnostech a době vzniku pramene a v neposlední řadě opatřit vydávaný pramen poznámkovým aparátem, v němž blíže určí některé údaje uvedené v prameni.

Edice historických pramenů mívají zpravidla tyto základní části:

  • Úvod, v němž je informace o době a okolnostech vzniku pramene, o jeho dochování, dosavadních edicích, byl-li již vydán.
  • Ediční poznámku, v níž historik uvede, zda a jakým způsobem zasáhl do textu pramene (např. pravopisné nebo jazykové úpravy, zveřejnění pouze vybraných částí textu atd.).
  • Vlastní edici pramene opatřenou poznámkovým aparátem. V poznámkách bývají především určeny lokality, zmíněné v prameni, určeny osoby, eventuálně tam bývají upozornění na další skutečnosti, týkající se bezprostředně textu pramene. Bývá zde také upozornění např. na poškozená, opravovaná nebo přeškrtaná místa v textu.
  • Rozsáhlejší edice, obsahující místní a osobní jména, bývají opatřeny rejstříkem osob a míst.

    K přípravě edic srov. nejnověji Pravidla pro vydávání novověkých historických pramenů, Praha 2001. V poslední době byly soustavněji vydávány skautské deníky, kroniky a vzpomínky v ediční řadě Tiskového a distribučního centra Junáka Skautské deníky.

3. Historické prameny

Existuje mnoho odborně popsaného papíru o tom, co jsou a nejsou historické prameny a existuje též řada jejich definic. Ale v zásadě si můžeme představit, že jako vyvěrá pramen živé vody ze země, tak k nám promlouvá dávno uplynulý život z minulosti. Prameny mohou mít mnoho podob, ale vždy je to něco, co bezprostředně souvisí s životem ve vzdálenější, nebo i nedávné minulosti. Něco, čeho se naši předkové dotýkali, co bylo součástí jejich života a co nám o nich přináší jakékoliv informace. Na rozdíl od literatury jsou to však informace v naprosto surové formě, neupravené, avšak bezprostřední. Mohou to být, deníky, kroniky, zápisy ze schůzek a schůzí, ale i úřední spisy, účty nebo i věci používané v běžném, všedním životě. Zde se nachází těžiště historikovy práce, zde nachází své uplatnění. Ve shledávání různě rozptýlených informací a údajů, aby je uspořádal, urovnal, okomentoval a předložil případnému zájemci na stříbrném podnose. Běda však, kdyby si při této hostině vybíral jen, co se mu hodí do jeho představy a co souznívá s jeho ideály a názory. Pokud si historik vybírá k danému tématu pouze ty údaje, které se mu hodí, a ty, které odporují jeho teorii záměrně pomíjí, nevytváří historickou práci, ale historickou pornografii.

V zásadě historik vyhledává prameny v několika okruzích:

1. Prameny, vzniklé z činnosti střediska, oddílu, případně družiny. Zde lze najít např. zápisy ze schůzí, evidenci členů, plány činnosti, agendy týkající se táborů, evidenci majetku, účetní záznamy, korespondenci s jinými složkami skautské organizace nebo institucemi a osobami stojícími mimo skauting. Na oddílové, někdy i družinové, úrovni může být dochována kronika. Kromě těchto písemných pramenů existuje někdy i fotografická dokumentace v poslední době nahrazovaná audiovizuálními medii. Z typických „trojrozměrných“ předmětů lze počítat s vlajkami, odznaky či nášivkami, podle místních podmínek jsou dochovány i součásti starého vybavení, upomínkové předměty ze skautských akcí, modely zhotovené v rámci činnosti oddílů nebo družin apod.

2. Prameny související s činností jednotlivých skautů. Zde jde o doklady, svého času velmi rozšířené skautské deníky, skautské zápisníky, osobní korespondenci, fotografie, součásti kroje a vybavení. V této i předchozí skupině se lze setkat s rukopisnými opisy skautských příruček, výpisky z nich či přípravnými materiály pro činnost. Ani v době, kdy skauting působil legálně, nebyla totiž skautská literatura dostupná všem členům. V době zákazu skautingu a vyřazení skautské literatury z knihoven bylo opisování a vypisování často jedinou možností, jak literaturu získat.

3. Zdrojem informací k některým tématům mohou být i písemnosti vyšších a ústředních skautských orgánů. Pro jejich studium je třeba kontaktovat Ústřední skautský archiv.

4. Řadu informací a údajů lze získat i v písemnostech neskautských. Důležitý může být archiv města či obce, příp. (v případě katolických skautů) i fary. Skautské oddíly a přidružené organizace (např. sdružující rodiče a přátele) byly formálně spolky (dnes občanská sdružení) a někdy lze nalézt jejich materiály v různých archivech. Základní informace o těchto spolcích lze vždy nalézt v příslušné policejní evidenci. Tam lze často najít i řadu další informací jako např. o větších akcích, které se vždy musely policii hlásit, policejní zprávy o jejich průběhu, nebo, pokud šlo o skautské oddíly napojené na politické organizace, i policejní zprávy o jejich činnosti.

5. Velmi důležitým, a pro některé otázky jediným, zdrojem informací jsou vzpomínky pamětníků. Mohou být velmi důležité i pro interpretaci písemných pramenů – např. identifikaci osob, uvedených v kronice či deníku jen přezdívkou, nebo pro určení obrazového materiálu. K takovýmto rozhovorům je třeba přistupovat s předem připraveným scénářem a se znalostí všech dostupných informací. Rozhovor vždy začít osobou informátora, pak přejít na vlastní téma a zajímavé momenty. V každém případě je rozhovor nutno zaznamenávat minimálně na magnetofon, lépe však na video. Při zpracovávání je však nutno rozhovor přepsat do písemné formy. Zároveň je vždy nutno poznamenat kdy přesně, kde a s kým byl rozhovor veden.

4. Zpracovávání materiálu

Jakmile si skautský historik vybere téma, začne shromažďovat potřebné prameny a literaturu. Při vyhledávání literatury je třeba počítat i s případnou cestou do Národní knihovny ČR nebo Ústředního skautského archivu. Katalog knihovny je přístupný na internetu a tam si lze také objednat žádané informace. Velmi důležité jsou i osobní kontakty, neboť zvláště starší skauti nebo skautští sběratelé často mohou jinak těžko dostupné tituly vlastnit.

Prameny je třeba hledat na několika místech. Základní institucí, v níž se uchovávají písemné prameny, jsou archivy. Skautské písemnosti z jednotlivých lokalit je třeba hledat v příslušných regionálních pobočkách státních oblastních archivů. Adresář archivů lze najít na internetu na stránkách České archivní společnosti (www.cesarch.cz). Tam lze také najít základní přehled archivních fondů v archivech ČR. V regionálních pobočkách státních oblastních archivů jsou také uloženy archivy měst, obcí a far. Jsou tam také pozůstalosti významných osobností. V archivech také bývá sbírka dokumentace, v níž by se též mohly objevit skautské materiály (např. pozvánky na skautskou akci). Některé prameny jsou uloženy v Ústředním skautském archivu. Seznam v něm uložených fondů vydal Z. Kovářík – Kosma v r. 2001. O persekucích skautů za 2. sv. války a v padesátých letech je uchováváno mnoho materiálů v soudních spisech uložených v příslušných archivech, materiálech policie a ministerstva vnitra uložených ve Státním ústředním archivu nebo Archivu ministerstva vnitra. Materiály o rušení skautských organizací po r. 1948 a v r. 1970 včetně vlastních skautských písemností jsou dochovány v dnes bohužel nedostupných spisovnách SSM a PO SSM.

Dalšími institucemi, které uchovávají historické prameny, jsou muzea. Na rozdíl od archivů se soustřeďují především na trojrozměrné předměty, tedy např. vlajky, kroje, součásti výstroje, odznaky, vyznamenání apod. Nezřídka jsou však v muzeích uloženy i písemnosti, ač tam, přísně vzato, nepatří. Lze se tam setkat i s plakáty a fotografiemi. V muzeu je vždy uloženo daleko více předmětů, než je vystaveno v muzejní expozici. V době, kdy nebylo možné skautské materiály vystavovat, mohly přesto zůstat uloženy v muzejním depozitáři. Je proto vždy nutné kontaktovat přímo pracovníky muzea, prohlídka expozice nestačí! Také informace o muzeích a jejich adresy lze nalézt na internetu, např. přes www.seznam.cz a dále volba Muzea.

Velice důležité, jak již bylo několikrát zdůrazněno, je pro skautského historika vyhledávání pamětníků a udržování kontaktů s nimi. Pamětníci jsou někdy k některým otázkám jediným zdrojem informací. Nadto dlouhodobý zákaz skautingu vedl k tomu, že řada skautských materiálů byla uchovávána, ba přímo ukrývána, jednotlivými členy. Daleko více pramenů než v archivech je tak někdy v soukromých rukou – chováváno starými členy nebo jejich potomky. O každém takovém prameni by se měl skautský historik snažit dozvědět co nejvíce. Měl by se snažit zjistit alespoň, kdo je původcem materiálu, jeho časový rozsah, charakter, množství. V ideálním případě by bylo možné se pokusit současného držitele pohnout k souhlasu s archivním, případně muzejním uložením. Jde však o velmi citlivou záležitost, vyžadující značný takt. Někdy je vhodným kompromisem pořízení kopií nebo snímků. V každém případě je na materiál v soukromých rukou třeba upozornit ÚSA.

5. Finis coronat opus (konec korunuje dílo)

Vrcholem historikova snažení je publikování získaných znalostí, kdy dává obecně na vědomost to, co do té doby nikdo neznal nebo o tom měl povědomost pouze úzký okruh lidí. Seznámit veřejnost s výsledky bádání je možné několika způsoby. Základní je uveřejnění tiskem. Zde připadá v úvahu několik možností:

1. Publikování v odborném periodiku jako jsou odborné historické časopisy a sborníky. Velmi často vydávají tyto sborníky a periodika regionální muzea a archivy a kvalitní historickou studii nebo edici zajímavého pramene přijmou k vydání. Tímto způsobem zveřejňovaný text musí mít zpravidla náležitosti odborné studie. Především musí být opatřen odkazy na použité prameny a literaturu. Zato může být i obsáhlý. Podrobnosti je vždy třeba domluvit s redaktorem.

2. Publikování v denním tisku – např. v regionálních novinách. Tato forma publikace je vhodná především tehdy, jde-li o populární informaci pro širokou veřejnost. Text musí být většinou krátký, ale zajímavě a velmi čtivě psaný. Bývá bez odkazů na prameny a literaturu. Je třeba dát pozor na to, že redakce mají někdy tendenci text upravovat bez konzultace s autorem.

3. Publikování v rámci skautské organizace – zde se požadavky na studii velmi různí podle okolností. Může jít o odbornou studii s příslušným poznámkovým aparátem (např. pro Ročenku Ústředního skautského archivu), o populárně psaný rozsáhlejší (např. pro almanach k výročí střediska) nebo stručnější text (např. pro Skauting nebo Skaut-Junák).

Někdy je možno uspořádat výstavu. I pak je velmi vhodné, když kromě výběru a vystavení exponátů sestaví historik katalog výstavy, kam kromě údajů o jednotlivých vystavených předmětech zařadí i historickou studii. Při přípravě pořadu (např. pro regionální rádio) budou na historika kladeny podobné požadavky jako při přípravě populárního článku. Rozhodně je třeba, aby svůj výzkum zveřejnil ještě i tiskem.

Tomáš Jelínek – Sten

logo

Práce s článkem

0
kladných hlasů

Klíčové výrazy

Diskuse o článku

0 Názorů
Komentáře jsou dostupné jen přihlášeným členům Junáka.

Navigace:

  Nahlásit chybu