....

Chyba na stránce: Soutěž o profisvítilnu: Ve tmě bezměsíčné noci - inzerce - Křižovatka"

URL: https://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/3488-soutez-o-profisvitilnu-ve-tme-bezmesicne-noci-inzerce?autologin=1"

Soutěž o profisvítilnu: Ve tmě bezměsíčné noci - inzerce

Soutěž o profisvítilnu: Ve tmě bezměsíčné noci - inzerce

Větve vyskakovaly ze tmy jako pařáty příšer a šlehaly do obličeje. Vítr sílil, ale pořád bylo horko. Čím hlouběji do lesa jsme pronikali, tím větší byla tma.

Měsíc, který by svým chladným stříbrným jasem mohl pomoci, se nejspíš na celou noc schoval za chuchvalec mraku. Celý svět se smrsknul na maličkou komíhavou výseč, kterou v běhu vykrajovaly naše čelovky. Už to nemůže být daleko, džípíeska nelže. Teď ještě skrz tohle pichlavé křoví… „Bacha! Je tu díra!“ ozvalo se vedle mě a já na poslední chvíli dokázal uskočit a nezřítit se do bezzubého chřtánu tmy. „Není to ono? Posviť tam!“ Sklonili jsme se, ale světlo čelovek, které byly tak dobrými sluhy při běhu, najednou nestačilo prosvítit tu asfaltově černou tmu. Martin navyklým pohybem hmátl za sebe do batohu a vytáhl baterku. Světlo se rozbilo o tmu. „To chce něco silnějšího,“ mudroval Jonáš. Sáhl jsem do kapsy a ucítil kovový chlad. Vytáhl jsem svítilnu a stiskl. Díra ztratila tajemnost, světlo odhalilo výdřevy zpevňující okraje. Kdoví, co to bylo, možná pozůstatek nějaké štoly, nebo to tu zbylo po vojácích, měli tu výcvikový prostor ještě před pár lety. „Pitomost,“ sykla Sylva. „To nemůže být ono, ještě dobrých padesát metrů chybí, podívejte,“ řekla a sklonila hlavu tak, aby čelovka osvítila její ruku s GPS. Mrknul jsem na hodinky a zmáčkl osvětlení displeje. „Musíme máknout. Běžíme!“ křiknul jsem, přeskočil díru a řítil se v čele naší skupinky vstříc tmě.

Když mě před týdnem táta vysazoval z auta i s báglem u tábora, zaklapl kufr a v ruce držel krabici přelepenou páskami s nápisem Sencor. „Přišlo mi to až dneska ráno, už jsem to nestačil vybalit. Myslím, že se vám to bude hodit.“ „Ale tati…“ zahučel jsem otráveně. Už zase se mi montoval do života víc, než jsem chtěl. „My tu máme všechno, co potřebujeme… a co to vůbec je?“ přemohla mě nakonec zvědavost. „Uvidíš,“ usmál se táta, nasedl do auta a byl ten tam. Jakmile jsem trochu zabydlil stan, položil jsem si krabici na klín a zkoušel očima proniknout skrz lepenku. Co to může být? Sencor – to je přece firma, která dělá elektroniku. Věci do kuchyně a co si pamatuju, tak i televize a tak. Co by to mohlo… „Libore! Už jsme měli bejt u stožáru – švihem!“ vyprskla hlava, která se najednou objevila ve stanu, zalevitovala a zase zmizela. Vypálil jsem jak rachejtle a sprintoval ke stožáru, abych tam byl dřív než Martin, kterému patřila ta levitující hlava. Vyhrál jsem o prsa. Na krabici došlo až večer. Prořízl jsem lepicí pásku a opatrně odklopil chlopně krabice. Byly tam čtyři čelovky SLL 55, jedna kovová profisvítilna SLL 43 a velká žlutá ruční svítilna SLL 85. Čísla mi nic neříkala, ale ty svítilny vypadaly dobře. V duchu jsem se tátovi omluvil, protože on prostě musel být jasnovidec! Zrovna před chvílí jsme se dozvěděli o nočním běhu za tajemným cílem. O pár minut později už Martin s Jonášem a Sylvou natahovali na čelo maskáčový pásek opatřený svítilnou. Čtvrtá čelovka byla pro mě. Táta věděl i to, že budeme ve skupince čtyři – to fakt nechápu.

Džípíeska nemilosrdně blikala a my bezradně stáli na břehu jezera. „Super,“ zavrčel Jonáš. „A teď jako co?“ To ovšem nikdo z nás nevěděl. Nemohlo být pochyb – cíl, ke kterému nás itinerář vedl, byl v jezeře. Ale jak se k němu dostat? Chvíli jsme pobíhali po břehu a snažili se ve světle čelovek objevit nějakou loďku nebo vor… marně. A čas letěl opřekot. Každou vteřinou jsme mohli v lese za sebou zahlédnout poskakující světla a naše výhoda, to, že jsme jezero objevili jako první, to všechno mohlo být k ničemu. „Do vody,“ vyhrkla Sylva. „Jako plavat?“ vyjekl Martin. „Napadá tě něco jinýho?“ odsekla ironicky Sylva. „No, ale…“ mektal Martin. „Ty se bojíš!“ rozchechtal se Jonáš. Než se ale Martin stačil začít bránit, protože jestli něco chlap nikdy nesmí připustit, tak že se bojí, i když jsme se popravdě trochu báli všichni. Než stačil cokoli říct, shodil jsem ze sebe oblečení a skočil do vody. Příjemné to tedy moc nebylo. Voda byla sice docela teplá, ale plavat v úplné tmě a nevědět, co se vynoří… „Super, Libore,“ jásala na břehu Sylva. Martin na mě posvítil tou mojí kovovou profisvítilnou a mně se dost ulevilo. „Ještě tak deset metrů a…“ Najednou jsem ucítil překážku. Snažil jsem se moc sebou necuknout, abych se neznemožnil, ale lekl jsem se pořádně. Byla to malá bójka. „Hele, tady je bójka,“ křiknul jsem za sebe. „Neřvi tak,“ syčel Jonáš. „Někdo tě uslyší a přiženou se sem. “Sylva zuřivě zírala do džípíesky. „To musí být ono! Potop se!“ Nojo, to dá rozum. Potopit se musím. Tedy, že by se mi dvakrát chtělo… Jakmile jsem vykopl nohama a sjel pod hladinu, bylo jasné, že je to naprosto k ničemu. Jako bych strčil hlavu do sudu s černou barvou. Neviděl jsem nic a ruce krom lana držícího bójku taky nenahmataly nic. Vyletěl jsem z vody jak delfín a uviděl Sylvu, jak ke mně plave a něco drží v zubech. Byla to ta žlutá svítilna od táty. „Vygooglila jsem, že je nepotopitelná a voděodolná,“ vydechla Sylva. „Zkus se potopit znovu, já ji potopím, co to půjde, a budu ti svítit.“ V tu chvíli se za Martinem a Jonášem přecházejícími nervózně po břehu objevila poskakující světla. „Tady je to – hele, někdo už tu je!“ zaslechl jsem ještě, ale to už jsem plaval ke dnu, co mi síly stačily. Sylva držela svítilnu pod hladinou a já v tom měkkém vodnatém světle najednou uviděl ukotvení bójky a vedle něj matně se lesknoucí předmět. Ještě dva kopy nohama a byl jsem u něj. Kovová krabice. Přivázaná k lanu vedoucímu od bójky. Vzduch! Potřebuju se nadechnout, to nerozvážu. Vyjel jsem nahoru, nadechl se a koutkem oka zahlédl, jak se k nám od břehu blíží několik zuřivě kraulujících těl. Znova pod hladinu a co nejrychleji ke dnu. Naštěstí byl uzel z těch jednodušších a já ho rozvázal bez dalšího nadechnutí. A potom světlo zhaslo. Zmateně jsem se podíval nahoru a neviděl nic. Odrazil jsem se ode dna a letěl vzhůru. „Dobrý?“ vyhrkla Sylva, jakmile jsem se vynořil. „Dobrý,“ vyfoukl jsem i s kapkami vody. „Musela jsem zhasnout, aby nevěděli, kam se mají potopit. Máš?“ Co nejpomaleji to šlo, vytáhl jsem zpod hladiny kovovou škatuli a pak jí vítězně zdvihl nad hlavu. Na břehu propukl vítězný ryk a rituální tanec dvou domorodců v tranzu. Vyhráli jsme. Ale bez těch čelovek, profisvítilny a hlavně té ruční svítilny, která si poradila i ve vodě, bychom byli nejspíš nahraní. Tak díky, táto a promiň, že jsem se tvářil tak nevděčně.

A chceš i ty vyhrát vlastní profisvítilnu? Stačí odpovědět na soutěžní otázku:

Která ze svítilen, kterou Libor s kamarády použil při hledání pokladu, je nepotopitelná a voděodolná?

  1. SLL 55
  2. SLL 85
  3. SLL 43

Odpovědi posílejte na: tdc@skaut.cz

--
Tento článek je placenou inzercí.
Michaela Čakrtová - Střízla, asistentka TDC

logo

Článek publikoval

Zobrazeno: 102x

Práce s článkem

0
kladných hlasů

Klíčové výrazy

Diskuse o článku

0 Názorů
Komentáře jsou dostupné jen přihlášeným členům Junáka.

Navigace:

  Nahlásit chybu