....

Chyba na stránce: Skauting na rozcestí: Je nový výchovný program opravdu nový? - Křižovatka"

URL: https://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/3513-skauting-na-rozcesti-je-novy-vychovny-program-opravdu-novy?autologin=1"

Skauting na rozcestí: Je nový výchovný program opravdu nový?

Skauting na rozcestí: Je nový výchovný program opravdu nový?

První ze série diskuzí k aktuálním a palčivým tématům naší organizace. Sledujeme a reflektujeme v našem výchovném programu současné trendy ve  vzdělávání? Chceme je spoluurčovat?

Skauting na rozcestí 

Skautský svět připravil pro tento školní rok v prostorách Skautského institutu jedinečný projekt – sérii diskuzí několika hostů - skautů i neskautů – k aktuálním tématům, ve kterých skauting stojí na pomyslné křižovatce, zamýšlí se o nich a rozhoduje, kudy se vydat dál. Každé dva měsíce se bude konat diskuze ve Skautském institutu a její zkrácený přepis poté najdete na stránkách Skautského světa. Těšíme se na setkání s Vámi na některé z nich.

První diskuze, která se konala 21. září 2017 v pražském Skautském institutu se zúčastnili:

  • Denisa Sochorcová – Kecka - junior zpravodajka skautského programu, dříve pracovala jako učitelka v mateřské škole a jako školní psycholožka

  • Káča Parvonič - expertka na vzdělávání a didaktiku, v současnosti na volné noze konzultuje pro inovativní školy a je členkou Náčelnictva Junáka, bývalá šéfredaktorka časopisu Skauting, zakladatelka Teepka, instruktorka řady kurzů (VK Pavučina, ČK Odyssea, JčLŠ, regionální kurzy)

  • Martin Kozel – Stopař - jeden z vedoucích projektu Učitel naživo, který se zaměřuje vzdělávání pedagogů, skaut, dlouholetý lektor a tři roky ředitel sdružení Jules a Jim, které dělá preventivní programy pro školní kolektivy,vystudoval sociologii

Jak hodnotíte současný výchovný program Junáka? Je tedy podle vás opravdu nový nebo ne?

Stopař: Z mé osobní zkušenosti od nás ze střediska to vypadá, že současné výchovné nástroje Junáka jsou dost komplikované. Jsou za nimi dobré myšlenky, ale pro vedoucí je často složité použít je tak, jak to bylo zamýšlené při jejich tvorbě. Myslím si, že skautský výchovný program má být trochu laický, z toho důvodu, že vedoucí nejsou profíci, nedělají to jako své zaměstnání. Začátky skautingu byly přeci docela jednoduché, přestože v nich jsou docela hluboké věci, které pedagogicky fungují. To by tam podle mě mělo zůstat, neměli bychom z toho dělat raketovou vědu.

Káča: To je pro mě věčná otázka – amatérismus organizace versus kvalita. Řada jiných organizací na to šla jinak. Vedoucí dostávají šablony s programy na schůzky a výpravy a pracují na základě něčeho už předpřipraveného. To má ale zase nevýhody v tom, že v takovém systému se vůdcem může stát téměř kdokoli včetně lidí, které potkám třeba někde na ulici. Aby naše nástroje fungovaly, je podle mě potřeba větší základní podpora vedoucích. Zároveň je tu velká mezera mezi velkou částí českého školství a výchovným systémem Junáka. Když mi přijdou děti na schůzku – oddíl jsem předala teprve loni – tj. mám celkem živou zkušenost – když přijdou děti, které odseděly šest, sedm hodin ve škole, nemůžu čekat, že se pohrnou do sebehodnocení a projektové výchovy. Podle mě je potřeba více podpory pro to, jak si děti na sebehodnocení, individualizaci a další prvky, se kterými už v Junáku celkem dobře pracujeme, dobře připravit. Nabízíme dětem často luxusní auto, ale ony v tu chvíli umí řídit jen dětské autíčko. A my jsme jim nedaly nástroje, aby se naučily řídit to pořádné auto – ani dětem, ani vůdcům. V českém školství je běžné, že všechno záleží na vnějších faktorech, učitelích, apod. není divu, že když děti přijdou do oddílu, nečekají nic jiného, chybí jim střípky toho, aby chtěly sami plánovat, aby si tam našly ten smysl.

Stopař: Pokud chceme takto pracovat s dětmi, vyžaduje to řadu návyků, které vybudovat za hodinu a půl týdně na schůzce, je fakt problematické. Podle mě tedy nemůžeme mít stejné očekávání a nároky na skautský výchovný program stejně jako na ten ve školách.

Kecka: Nejdřív je potřeba říct, že název diskuse není šťastný. Velký projekt s názvem Nový program, v jehož rámci vznikly téměř všechny současné výchovné nástroje, totiž končil s rokem 2014. Takže je jasné, že nový program z podstaty věci nový být nemůže. Když přemýšlím o tom, zda je program jako celek nový, tak si říkám, že to snad děláme stejně jako Svojsík nebo B.P., jen se to snažíme balit do kabátku, který odpovídá dnešní době. Jenže ta se mění každou vteřinou. Snažíme se sledovat, co se děje -  v pedagogice - a s jistým zpožděním na to reagovat. V rámci možností se nám to, myslím, daří.

Stopař: Důležitější než stezka samotná je pro mě podpora vedoucích. Jestli chceme jít dál v tom, co se děje v oddílech, je podstatnější, jak pečujeme o vedoucí, jestli si o tom, co dělají, můžou s někým promlouvat, jestli mohou sdílet, jestli se na ně někdo sem tam přijde podívat a dá jim na jejich práci zpětnou vazbu. Takové celkem nenáročné, ale osvědčené nástroje, jednoznačně fungují.

Kecka: V tom, o co se snažíme, jsme limitovaní. Můžeme udělat revizi stezky s tím nejlepší vědomím, udělat si výzkum, testovat ji, atd. Ale je otázka, co ještě lze udělat z centrální úrovně. Ráda bych zachránila každého vůdce, ale nemáme na ně ze své pozice přímý dosah.

 

Je to podle vás vůbec reálné pracovat s vůdci tak, aby dostáli očekáváním, která jsou na ně v novém programu nakládána?


Stopař: Myslím si, že to reálné je. Když se podpora udělá dobře, bude pro vedoucí hrozně hodnotná a bude rozvíjet i je samotné a budou tím pádem do ní ochotni investovat spoustu své energie. U nás ve středisku vidím, že lidi si první dva roky věci osahávají, pak to chvíli dělají, věci už ale často začnou být zaběhané a vyčerpávají se. V dobře nastavených systémech se mohou někam posouvat, do nových rolí, dělat něco trochu jiného. Dovedu si představit, že někdo, kdo je už pátým rokem vedoucím oddílu světlušek, si může říct, že začne dělat schůzky pro vedoucí, kde si budou vedoucí povídat o tom, co se jim daří/nedaří.

Kecka: Obrovský potenciál pro něco podobného je podle mě právě ve skupině, na kterou cílí Skautský svět – dospělí skauti, kteří už nemusí být tolik aktivní, ale stále chtějí být v kontaktu s hnutím. Měli bychom umět zachytit bývalé vedoucí a udržet je u oddílů jako podporovatele.


Taková pravidelná setkávání mohou být časově dost náročná. Nemůžou pak instantní programy pomáhat další čas ušetřit?

Stopař: Podle mě to ty lidi nebude moc bavit. To podstatné se děje ve vztazích, mezi řádky. Šablony na program nebudou moc věci zlepšovat. Ve školách je to nádherně vidět, v každé škole je řada metodik z evropských fondů, spousta z nich je skvělá, dělali to spousty lidí spousty let, ale je to mnohdy k ničemu. Protože nikdo nepřijde a nevezme to, protože tomu zaprvé nerozumí a za druhé, když to použije, použije to často v rozporu s tím, jak je to myšleno, protože všechno nejde do metodik napsat. Metodika může být dobrá, ale nemůže podle mě přijít jako první a hlavní řešení. Není to o sekerkách, které leží na poličce, ale o lidech, kteří umí sekat. Ti pak potřebují dobré nástroje, ale zvládnou to i s tím tupým. S dobře nabroušenou bude výsledek samozřejmě ještě lepší. Na prvním místě ale musí být ten člověk, ne papír.

Myslíte si, že je třeba měnit něco v tom, jak jsou na tom naši vedoucí? Máme na to nástroje a možnosti?

Káča: Přijde mi, že na to jdeme moc odshora. Chybí nám ta podpora na nejnižší úrovni. Často máme hotové ty nejvyšší typy materiálů – odborné metodické koncepty, základy pedagogiky, někdy ještě střední úroveň – metodiku promíchanou s praktickými ukázkami a programy, chybí nám ale ty nejjednodušší návody – deset jednoduchých kroků, jak posílit družinový systém, apod. Třeba v Anglii je běžné, že rodiče bývalých členů vstupují do oddílů a zapojují se jako pomocní vedoucí. Můžou to dělat, protože mají dostatek podpory na nejnižší úrovni, včetně třeba těch zmiňovaných šablon. My říkáme, přečti si tuhle příručku, pak z toho vykoumej, jak to napasovat na tvůj oddíl a najdi tam někde spojitost. Podpora pro dané věci na nejnižší úrovni může mít řadu různých podob, od checklistů, přes šablony pro schůzky, po pracovní listy pro děti.

Stopař: Já myslím, že to není tolik o receptech a návodech, ale o tom, jak zajistit, aby se lidé setkávali, mluvili o tom, co dělají a obohacovali se od sebe. Nepotřebuješ sofistikovanou metodiku, potřebuješ mít vizi, hodnotový rámec a pak je třeba to dělat, bavit se o tom, jak to děláme, jak to komu funguje. Nikdy nejsme schopní popisovat nuance, jak co kde funguje a to je přitom to důležité.

Káča: Nevadí pak, že může být milion skautingů a ne jeden?

Stopař: Když všechny budou směřovat ke stejné věci a budou se dohadovat o to, kdo k ní směřuje a kdo ne,tak mi to připadá super.

Káča: Mně přijde, že dělat to cestou tisíce skautingů, je málo. Jen to, že to může být hezké, neznamená, že to máme dělat amatérsky.

Vytvářet metodiky už celkem umíme. Jaké nástroje ale máme pro podporu sdílení a diskuzí o práci vedoucích?

Kecka: Máme sadu setkání pro lidi, kteří jsou různě angažováni u oddílů, aby se mohli setkávat a u toho se vzdělávat. Na celostátní úrovni to je cca deset akcí. Je tu mentoring, podpora výchovných zpravodajů, atd. Větší akce bývají jednou za dva roky, nejsme ale zatím zvyklí je stavět tak, aby na nich vedoucí převážně řešili své aktuální problémy při vedení. Na Helpdesku nyní poprvé účastníci trávili celou sobotu tím, co si přivezli z oddílů.

Stopař: To je určitě dobrý pokus. Trochu těžší, když se tam sejdou lidi, kteří se téměř vůbec neznají. To není moc učící se skupina, v té by se lidé měli znát, setkávat se pravidelně, nebudou se pak obávat říci si cokoli… Zabývat se věcmi společně zvyšuje jejich kvalitu. Leccos si můžou odvést i menší skupiny sami na úrovni střediska, na úrovni kurzů i setkání po nich. Ani tady nemáme infrastrukturu pro zapojování bývalých členů a vedoucích. Takových lidí tu může být dost, kteří by opečovávali současné vedoucí. V diskuzi se stane to, že se začne mluvit o té metodice, zpochybňovat ji, apod. Pak není potřeba dvacet různých metodik pro každou konkrétní situaci, stačí jednodušší nástroj, ke kterému se lidi dostanou skrze hledání a diskuzi. To, že se o tom lidé baví, je hrozně velká hodnota. Bez ohledu na to, jak kvalitně to je. Už jen skok od „nebavím se“ k „bavím se“ je obrovský.

Je podle Vás něco, co v Junáku chybí, co jsme nenačerpali zvnějšku, ať u na úrovni metodik nebo dole v oddílech? Nebo co naopak máme a měli bychom na to být hrdí a dát to ven?

 

Káča: Co mě chybí, jsou portfolia, jako Junák jsme hodně založení na hmotných věcech – stany, dříví. Děláme často věci, které mají hmotný výstup. Mohli bychom snadno začít učit děti dělat si portfolia, souhrnné balíčky takových věcí, ze kterých můžou odvozovat svoje kompetence, a jasně ukazovat, co opravdu umí. Podle mě bychom jako skauti měli mnohem více promlouvat do českého pedagogického světa, ale myslím, že musíme udělat předkrok. Je třeba dobře si věci pojmenovat, říci si v čem jsme dobří. V rámci Náčelnictva vzniká pracovní skupiny, která má pojmenovat klíčové prvky u jednotlivých nástrojů – třeba co je dobré ve stezce, …Tím, že si je pojmenujeme a zvědomíme, neměli by vypadnout ani z revizí těch nástrojů.


Stopař: Přišlo by mi hodně hodnotné to, co se dělá v Hledání prvního principu. Tam vedeme diskuzi o tom, co ten první princip je, hledáme slova, jak to téma popisovat, mnozí tam o něm mluví často téměř poprvé. Hluboký duchovní princip je přitom obrovská síla celé organizace. Přitom z něj docela málo čerpáme. Importovat toho můžeme, myslím, spoustu. Skauting podle mě je v českém kontextu ve výchově rozhodně vepředu. Vzdělávací systém třeba dnes zoufale hledá, jak posilovat vnitřní motivaci dětí a neví si s tím moc rady. Ve skautingu přitom k tomu máme celou řadu nástrojů. Skauting tím, že je dobrovolný, je na vnitřní motivaci dětí závislý, když je nebude bavit, odejdou.

Kecka: Kolem nás je dnes spousta druhů alternativního vzdělávání. Připadá mi, že tam, kde jsou tyto školy napřed, pracují často s věcmi, které se u nás dějí celkem přirozeně, jen je  nemáme pojmenované, jako například respektující přístup. To, jak v tomto smyslu přistupovat k dětem, zatím nijak rozepsané nemáme.

Káča: Hrozně postrádám souhrn témat, kterým se věnovat. Nová stezka otočila ten pohled od konkrétních témat směrem ke kompetencím. Ta témata, skrze která můžeme kompetence získávat, se nám trochu vytratila. Neproběhla moc debata o tom, co by mělo zůstat a co nemusí, viz třeba uzlování. Nastavujeme si střednědobé a dlouhodobé plány, hrajeme na to, jak něco rozvíjíme, ale otázka je nakolik je to náhodné a nakolik záměrné. Zároveň bychom neměli být tak moc závislí na školství. Myslím, že spousta věcí, které jdou proti principům Junáka, nevzniká z nás, ale přinesli jsme si je. Třeba do patnácti let učíme děti, jak se učit věci tím, že je dělají, pak je na kurzech posadíme do lavic a z velké části poslouchají přednášky. Přenášíme si zatíženost věcmi, projekty se dělají tak, že děti vrhneme do projektu a pak do nich cpeme tu motivaci. To se vše nezmění, dokud se nezmění české školství. Měli bychom si tu závislost uvědomovat a snažit se jí zbavovat.


Diskuzi moderoval Aleš Vitinger.

Přepis části diskuze vyšel v říjnovém čísle časopisu Skautský svět.


 

 

logo

Článek publikoval

Zobrazeno: 248x

Práce s článkem

1
kladných hlasů

Klíčové výrazy

Diskuse o článku

0 Názorů
Komentáře jsou dostupné jen přihlášeným členům Junáka.

Navigace:

  Nahlásit chybu