....

Chyba na stránce: Skauting na rozcestí: Dospělí jako nevyužitá příležitost? - Křižovatka"

URL: https://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/3813-skauting-na-rozcesti-dospeli-jako-nevyuzita-prilezitost?autologin=1"

Skauting na rozcestí: Dospělí jako nevyužitá příležitost?

Skauting na rozcestí: Dospělí jako nevyužitá příležitost?

V další diskuzi z cyklu Skauting na rozcestí jsme se věnovali dospělým členům naší organizace. Především těm, kteří jsou mezi roverským věkem a věkem členů OS klubů. Mluvili jsme o tom, co jim organizace dnes nabízí a jestli je taková nabídka dostatečná. I o tom, kdo má být hlavním iniciátorem této nabídky – jestli ústřední orgány organizace nebo jednotlivé jednotky.

Havními hosty diskuze byli:

Bára Tichavová – Rozárka – zpravodajka VRJ pro oblast dospělých, donedávna i zpravodajka pro vzdělávání, vedla středisko Zlatá Růže Jindřichův Hradec, dlouhodobě se zajímá o oblasti vzdělávání i dobrovolnictví.

Ladislav Pelcl – Bilbo – člen Náčelnictva, vedoucí pražského střediska Hiawatha, dříve organizační zpravodaj VRJ a místopředseda rady Pražského kraje, pracuje v IT.

Podtitul dnešní debaty zní: Dospělí jako nevyužitá příležitost. Myslíme tím ty ve skautingu. Je to podle vás platné tvrzení? Souhlasíte s ním?

Rozárka: Za mě to platné je. Lidi nad osmnáct let dnes tvoří třetinu organizace a nejčastější nářky, které napříč organizací slyším, jsou: „Je nás jako dospělých málo. Potřebujeme, aby nás bylo víc.“ V tu chvíli je tu za mě mezera, se kterou máme něco dělat. Já si podle čísel trochu myslím, že lidi jsou, jen s nimi neumíme tak dobře pracovat.

Bilbo: Vidím to podobně. Všichni asi nebudou oslovitelní pro to, aby pomáhali oddílům. Myslím ale, že na některou část dospělých ani necílíme. Výchovný program končí tím roverským, pak trochu nabízíme-nenabízíme, co dál. Ti, kdo přestanou být rovery a nechtějí zrovna vést oddíly, nemají jasnou nabídku, co se od nich coby dospělých skautů očekává. Mají přitom ke skautingu celkem silnou vazbu, když u něj vydrželi až do této doby. Ten potenciál tak je jednak nevyužitý, ale i nepojmenovaný.

Rozárko, můžeš shrnout, co v tuhle chvíli skauting dospělým nabízí?

Rozárka: Pokud není činovníkem nebo členem roverského kmene, kde můžou být i dospělí, tak je možné být volně registrovaným členem u střediska, rodinný skauting, pak je tu kmen dospělých se svými kluby a zvláštní organizační jednotky – některá vzdělávací střediska, lidé kolem velkých základen.

Kde je podle vás nabídka dospělým skautům pokrytá dostatečně? Na které části by bylo třeba se více zaměřit?

Rozárka: Myslím si, že neumíme moc pracovat s lidmi, kteří skončí na činovnické pozici, předají oddíl, středisko a ztrácíme tak lidi ve středním věku. Máme kmen dospělých, kde jsou lidé spíš generačně starší, juniorských klubů kmene dospělých není mnoho. Tu střední generaci dospělých se nám nedaří motivovat, aby do nějaké podobné platformy vstupovali a byli tam aktivní. Je to do značné míry přirozené a podobné je to i jinde v zahraničí, že v kmeni dospělých jsou spíše starší lidé. Protože na skauting znovu mají čas po odchování dětí, po kariéře, spíše k důchodovému věku. Pro naši organizaci je zároveň specifické to, že kmen dospělých má historicky mezi lidmi pověst, že je to něco spíše pro starší lidi.

Bilbo: Nemáme pro ty situace lidí v tomto věku ani jasné mechanismy. Činovníkovi po skončení funkce třeba zatím nepřijde email s nabídkou toho, co teď může v rámci organizace ještě dělat. Mohl by se s ním také třeba někdo automaticky potkat, poděkovat mu a řešit s ním, co dál. Zatím nemáme rozmyšlené ani na té obecnější úrovni, co bychom byli rádi, aby dospělí skauti plošně dělali. Ani to, jestli a jak moc je vlastně chceme. Myslím, že je chceme, musíme si to ale jasně říci. I v poslání organizace je jen výchova mladých lidí, takže ani ideově na tu otázku není jednoznačná odpověď. Někteří nám tak mohou platit několik set korun za rok a my jim občas pošleme email s připomenutím se. Je to ale dostatečné? Nemá je organizace oslovovat a pobízet k něčemu systematičtěji? Mnozí můžou zároveň ve chvílích, jako je předání oddílu, trochu tápat. Mám být stále členem organizace? Pomůže jí, že budu dál jen platit registraci? Co se ode mě vlastně teď čeká? Že se vrátím až později, až budu mít vnoučata? Počet lidí, kteří prochází skautingem, neustále roste. Někteří v něm ale stráví jen pár let a odchází. Musíme si odpovědět na to, jestli je to za nás takto v pořádku – jestli jsme takto společnosti přispěli dostatečně – nebo to chceme ještě nějak dál zužitkovávat.

Jak jste spokojeni se současnou nabídkou pro dospělé vy, kdo jste sem dnes přišli? Oslovuje vás samotné? Jakou byste ji případně chtěli mít, co by vám pomohlo v pozici, ve které teď jste?

Lupen: Myslím, že s nabídkou můžeme být hodně spokojeni. Zažil jsem dvě fáze – jednu v oddíle a teď jako součást organizace. Při té současné bych se chtěl obohacovat o nové zkušenosti a to mi organizace umožňuje opravdu velmi hodně. Přijde mi ale, že obě ty fáze mají jedno společné, že si účast ve skautském společenství musíme odpracovat. Přijde mi, že to je perspektiva, která může být barierou, pokud ji obrátíme na druhou stranu. Možná neumíme zapojit lidi, kteří si nechtějí svou identitu a své členství odpracovat, kteří už se nechtějí podílet pracovně, ale být jen součástí. Myslím si, že to je škoda, že bychom neměli mluvit o nevyužitém potenciálu, když ho podle všeho ani nechceme.

Majkl: Možná je to banalita, ale přijde mi, že si mnohdy neumíme o pomoc říkat. Máme tu třeba obrovsky nevyužitý potenciál rodičů. My jsme se v posledním roce pokoušeli cíleně oslovovat různé skupiny a dost se to dařilo.

Velké téma je, kdo má být iniciátorem této nabídky. Jestli to má být spíše ústředí organizace nebo má vycházet více od samotných jednotek – středisek, okresů, krajů?

Bilbo: Je dobré, když různé podněty a nápady dorazí na ústředí a tam dojde ke shodě a výběru těch, na které se zaměříme. Rozdělí ty, které budou koordinované ústředím – jako je třeba současná rozesílka časopisu pro bývalé členy – a ty, které budou na jednotkách. Při velikosti organizace se řada věcí dostává na střediska až po x letech, kdy se o nich mluví na kurzech, sněmech, apod. Myslím, že nějaký směr tomu proto musí dát organizace jako taková.

Rozárka: Já to vidím trochu jinak. Za mě je klíčová role v jednotkách. Úkolem ústředí je zaměřit se na oblast dospělých tak, abychom byli schopní pokrýt práci s dětmi a kvalitní zázemí pro ni, což je náš hlavní úkol. To jako je třeba nabídka programu pro juniorské kluby dospělých nemá podle mě být naše parketa. Výchova dětí a mládeže má vést k tomu, aby si lidé ve středním věku byli schopní najít tu činnost sami. A ne, aby jim ji někdo nabízel.

Stačí tedy podle vás současnou nabídku pro dospělé nechat a jen ji udělat jasnější nebo atraktivnější?

Rozárka: Vidím dvě výzvy. Řešení toho, že současný kmen dospělých je vnímaný jako ten pro starší generaci. Máme si říci, jestli je to tak v pořádku a jedeme tak dál, nebo si řekneme, že v tom chceme změnu. Tady nevíme, zda doleva nebo doprava. Druhá je, že máme změnit náš přístup k práci s dospělými a jejich vytěžování. Dlouhodobé a tradiční je, že stavíme na silných osobnostech, které věci táhnou. Tím narážíme na problémy. Lidé se dnes zároveň nechtějí vázat na delší dobu, nemají tolik času a energie. My přitom v řadě oblastí umíme nabízet jen velké zakázky pro jednotlivce, neumíme je drobit na menší a ty části dělit mezi více lidí. Obojí pak vede k tomu, že na mnoha místech máme málo lidí pro práci s dětmi. Dělení zakázek na menší a dobrovolnické dohody obecně je něco, s čím se teď snažíme pracovat. Vyjdou k tomu přílohy ve Skautingu, je to součást personalistických seminářů, dostáváme to do běžného vzdělávání činovníků. Přitom třeba v řadě menších obcí a měst se už dnes na schůzkách točí třeba čtyři lidé, chybí jeden výrazný vedoucí. Je třeba to sledovat, ptát se, jestli umíme dělat dobře i takový skauting bez té velké persony foglarovského typu. Jestli to jde? A pokud ano, připravit pro takové fungování patřičnou podporu a metodiku.

Lupen: Podle mého také hodně jde o to, aby někteří členové hnutí neztráceli vazbu s ním. Myslím, že by třeba skauti jednou ročně na den dobrovolnictví mohli vyhlásit něco ve stylu: Všichni, kdo jste kdy byli skauty, přidejte se v ten den k nějaké naší dobročinné akci. Buďte v tento den zase aktivními skauty. Od podobných věcí máme trochu distanc. Říkáme, že jsme dětská organizace a nejsme tu primárně od toho, aby dospělí kromě výchovy dětí dělali pod záštitou Junáka ještě nějaké vlastní dobré skutky. Přitom takový den může sloužit k nasbírání kontaktů, třeba i jako inkubátor budoucích vedoucích. Je to z mého pohledu trochu stereotyp, že dospělí mohou ve svém zapojení vést děti nebo pracovat pro organizaci.

Specifickou a fungující formou zapojování dospělých skautů je třeba Skautský institut. Jak vidíte takovou instituci jako vhodnou formu pro práci s nimi?

Rozárka: Tato nebo jakákoli jiná iniciativa tu určitě má místo. Je to dobré, že tu je. Vidím riziko jen v tom, že podobné aktivity budou vždy atraktivnější a zajímavější než dlouhodobá práce u oddílu. Ta bude ve srovnání s tím vždy časově náročnější, výsledky budou vidět později.

Bilbo: Institut je myslím zajímavý způsob uvažování, který by se dal uplatnit i jinde. Myslím ale zároveň, že je zajímavý spíš pro mladší dospělé. Takže nám tu pořád zůstává bílé místo mezi nimi a typickými členy klubů OS. Možná by se pro ně něco podobného, co půjde napříč středisky pod nějakou atraktivní značkou se zajímavou náplní, mohlo uplatnit.

Napadá vás ještě nějaký další využitelný nástroj pro práci s dospělými skauty?

Majkl: Myslím, že často máme ve střediskách spousty různých potřeb toho, co bychom aktuálně kde potřebovali, jen to neumíme dost dobře shromáždit na jedno místo a ventilovat ven – ke všem členům, k rodičům, dalším známým, apod.

Lupen: Většina činovníků kolem mne ví, jak je dobré dělat personalistiku, ale často se k tomu nedostanou, nebo tomu nevěnují energii. Mohlo by v tom třeba pomoci nějaká centrální výzva, něco jako Den velkého úklidu kontaktů nebo Den oprášení starých vazeb.

Jak to vypadá v zahraničí? Známe příklady z jiných zemí, co kde funguje, co nefunguje?

Rozárka: S tím tématem se svým způsobem perou všude. My jistě zaostáváme v práci s dospělými zvenčí, ale to je trochu jiné téma. Třeba ve Finsku si vzali téma hodně za své, postavili k tomu na ústředí tým, připravili strategii a řadu nástrojů.

Jakých?

Rozárka: Hodně komunikovali dobrovolnický cyklus a jeho fáze. Pro jednotky připravili typologii možných zapojení – řemeslník, člověk, který vede lidi, člověk pro přímou práci s dětmi, dárce finanční podpory apod. Jednotky pak mohly hledat v okolí lidi do těchto škatulek, když je potřebovaly. Nebo nabídli do jednotek dotazník, který pomohl člověku pojmenovat, co by ho bavilo a co by mu šlo a na tom pak mohli stavět spolupráci s jednotkou.

Bilbo: Velký rozdíl je v zahraničí i v tom, jak moc jsou dospělí součástí dětské organizace. U nás jsme všichni členy jedné organizace a to je do značné míry unikát. Nemyslím, že to je negativum, naopak v tom můžeme být silní. Dospělí v zahraničí tak často buď pracují s dětmi, nebo přecházejí do organizací pro dospělé. To, že jsme o dospělých starších osmnácti let zatím moc nepřemýšleli, je dané i historicky. Dlouho jsme si říkali, že se o dospělé přeci stará kmen dospělých. Ale ti takovou ambici vůbec nemají. Mají své kluby, pro ně mají program. Kdo má přijít s nápadem? Pošleme mail všem dospělým členům? To musí mít v organizaci někdo na starosti a věnovat se tomu. Donedávna takového člověka organizace vůbec neměla.

Honza: Já bych byl rád, kdybychom se jako organizace klidně posunuli od toho, že jsme hlavně pro mládež, k tomu, že jsme i pro dospělé. Aby obě skupiny měly stejnou váhu. Já třeba dospělé do vedení už dnes nehledám u lidí v roverském věku a po něm, ale mnohem víc u rodičů. Nevím, jestli je to dobře nebo ne. U rodičů, speciálně když sami někdy skautovali, je totiž mnohdy větší motivace než u leckterých mladých skautů. Z lidí, kteří stojí jakoby venku, se tak snadno mohou stát lidi interní. Pomohli nám také benjamínci, s nimi přišlo do vedení rovnou i několik rodičů.

O čem by v této oblasti měl podle vás rozhodovat nejbližší valný sněm?

Bilbo: Jasné téma se – alespoň pro mě – zatím úplně nerýsuje. Proběhlo několik debat a setkání, například i s Kmenem dospělých. V pracovní skupině Náčelnictva bychom nejprve měli hledat, čím vším mohou být dospělí organizaci prospěšní. Když budeme vědět, s čím vším nám lidé mohou pomáhat v našem hlavním poslání – tím je výchova mladých lidí – můžeme pak snáze hledat prostředky k tomu, jak si takovou jejich podporu zasloužit. Vedle existujících nástrojů možná předložíme i nějaké nové, třeba pokud si řekneme, že kromě klubů OS potřebujeme i nějaké jiné jednotky pro mladší dospělé. Jestli bude sněm stvrzovat výčet těch nástrojů, nebo jen nějakou obecnější deklaraci, jak to Junák k dospělým má, v tuhle chvíli nemůžu dopředu říct.

Rozárka: Nemám své přemýšlení o tomto tématu směřované přímo ke sněmu. Koncepčnější otázka je to myslím pro Náčelnictvo. Za mě je to tak, že postupnými kroky, změnou pozornosti věnované personalistické práci, se snažíme měnit věci zespoda, po troškách. Nové téma, které nutně nemusí řešit sněm, je podle mě třeba téma práce s dospělými nováčky.

Debatu moderoval Václav Zeman – Šík.

Přepis diskuze vyšel v únorovém vydání časopisu Skautský svět.



logo

Článek publikoval

Zobrazeno: 372x

Práce s článkem

0
kladných hlasů

Klíčové výrazy

Diskuse o článku

0 Názorů
Komentáře jsou dostupné jen přihlášeným členům Junáka.

Navigace:

  Nahlásit chybu