Sebepoškozováním rozumíme úmyslné způsobování újmy vlastnímu tělu. Může mít mnoho podob – například řezání, škrábání nebo jiné opakované poranění kůže např. pálení, trhání vlasů, okusování lůžek nehtů do krve ad. Důležitá je především opakování tohoto chování a vědomé ubližování sobě. 

Sebepoškozování může být různě závažné. Někdy jde o drobná poranění, jindy může dojít k vážnému ohrožení zdraví, například kvůli silnému krvácení nebo infekci. 

Sebepoškozování ≠ automaticky sebevražedný pokus

Tohle je důležité rozlišovat. Sebepoškozování ve většině případů není nepodařený pokus o sebevraždu. Zároveň ale není dobré ho bagatelizovat. Je významným signálem, že se v životě člověka něco děje a potřebuje podporu. 

Při řešení situace sebepoškozování je důležité zjistit nejen: „Co sis udělal/​a?“, ale především: „Co se děje, že sis potřeboval/​a ublížit?“

Důvody nebývají u všech stejné. Sebepoškozování pomáhá zmírnit napětí, které může být vyvolané silnými emocemi, které člověk jinak nedokáže zvládnout. Tyto pocity mohou souviset například s:

• silným psychickým napětím a vnitřním neklidem,
• pocity smutku, prázdnoty nebo osamělosti,
• pocity viny nebo potřebou potrestat sám sebe,
• konflikty s rodiči, kamarády nebo dalšími blízkými,
• domácími problémy nebo násilím,
• šikanou či ponižováním,
• problémy ve vztazích,
• negativním vztahem k vlastnímu tělu,
• pocitem selhání nebo neúspěchu,
• nudou a pocitem prázdnoty,
• potřebou vyslat okolí signál, že se něco děje. 

Někdy může být sebepoškozování také ovlivněno partou nebo internetovým prostředím. Může se stát, že se více lidí ve skupině začne o sebepoškozování bavit nebo ho napodobovat. 

Není ale potřeba hledat jeden konkrétní důvod a přesné vysvětlení. Pro každého může mít sebepoškozování jinou funkci a je důležité podniknout podpůrné kroky.

Nemusí být vždy na první pohled vidět. Některé děti svá zranění skrývají například oblečením s dlouhými rukávy. Jiné mohou o svém sebepoškozování mluvit nebo ho sdílet pouze s kamarády. 

Zpozornět bychom měli při:

• opakovaných nevysvětlených poraněních,
• jizvách nebo škrábancích,
• náhlé snaze zakrývat části těla nehledě na počasí,
• výrazných změnách nálady,
• uzavírání se do sebe,
• problémech ve vztazích nebo ve skupině,
• zmínkách o sebepoškozování,
• sdílení obsahu o sebepoškozování na internetu,
• situaci, kdy dítě naznačuje, že už neví, jak dál.

Jeden z těchto signálů sám o sobě neznamená, že se dítě sebepoškozuje. Je to spíš důvod začít se o něj více zajímat.

Nejdůležitější je zachovat klid.

Když máme podezření, nebo přímo zjistíme, že se dítě sebepoškozuje, může to v nás vyvolat šok, strach, vztek nebo bezmoc. Právě proto je důležité neřešit situaci v prvním emočním návalu a nechat si chvíli na popřemýšlení, případně sdílení s jiný vedoucím, kterému důvěřuji. Dítě především potřebuje klidného a stabilního dospělého. 

Můžeš říct například:

„Všiml/​a jsem si, že máš na ruce zranění. Mám o tebe starost.“

„Nemusíš mi hned všechno vysvětlovat. Chci ale, abys věděl/​a, že za mnou můžeš přijít.“

„Nechci tě soudit. Spíš bych chtěl/​a pochopit, co se děje.“

„Nemusíš na to být sám/​sama. Můžeme společně najít někoho, kdo ti pomůže.“

Důležité je projevit zájem a nevyslýchat.

Sebepoškozování není vhodné ani účinné řešit trestem, výčitkami nebo vydíráním.

„Proč to proboha děláš?“

„Vždyť máš všechno, co potřebuješ.“

„Jestli to ještě jednou uděláš, tak…“

 „Tohle už nikdy nesmíš udělat.“

 „Slib mi, že to nikomu neřekneš.“

 „Tohle je jenom volání o pozornost.“

Výčitky, odsuzování a trestání mohou situaci zhoršit a dítě mohou odradit od dalšího hledání pomoci a přesvědčit k lepšímu ukrývání zranění.

Přikládej situaci náležitou váhu. 

Nemusíš být psycholog ani odborník na sebepoškozování. Tvoje úloha jako vedoucího není dítě „opravit“, aby bylo vše dokonalé. Tvoje úloha je všimnout si, nabídnout bezpečný prostor a předat situaci dál někomu, kdo má potřebné kompetence.

Můžeš říct:

„Díky, že jsi mi to řekl/​a. Vím, že to nemuselo být jednoduché.“

„Nejsem odborník na tohle téma, ale nechci tě v tom nechat samotného/​samotnou.“

„Pojďme společně vymyslet, kdo by ti mohl pomoct.“

Je v pořádku říct dítěti, že nemůžeš slíbit úplné tajemství, pokud máš obavu o jeho zdraví nebo bezpečí. Zároveň máme jako vedoucí přenesenou rodičovskou zodpovědnost. Tudíž by se rodiče měli dozvědět, že se něco takového děje. Je ale důležité si s dítětem domluvit, kdy a jak se to rodičům řekne, například i to, jestli u toho chce být. Ale zdůraznit to, že se to rodiče musí dozvědět, protože za něj máme zodpovědnost, kdyby se dítě zranilo také jim to řekneme. Fungují věty typu: “Mám o tebe starost, chci, aby ti někdo pomohl a proto by se to měli rodiče dozvědět”. Před takhle náročným rozhovorem se můžeš poradit na Skautské krizové lince .

Sebepoškozování může vést i k vážnému poranění nebo ohrožení zdraví. 

Okamžitou pomoc vyhledej například tehdy, když:

• je dítě vážně zraněné nebo silně krvácí,
• hrozí bezprostřední další sebepoškození bez známek kontroly,
• dítě mluví o tom, že nechce žít,
• má konkrétní představu nebo plán, jak si vzít život,
• jeho stav se rychle zhoršuje,
• nejde zajistit jeho bezpečí.

V takové situaci není úkolem vedoucího situaci zvládnout sám. Zajisti bezpečí dítěte a přivolej odpovídající odbornou pomoc. Mysli také na své bezpečí.

I to je možné.

Člověk, který se sebepoškozuje, může mít velký problém říct si o pomoc nebo mluvit o tom, co ho trápí. Nemusíš ho proto nutit do dlouhého rozhovoru.

Může stačit:

„Dobře. Nemusíš o tom teď mluvit. Jen chci, abys věděl/​a, že za mnou můžeš přijít.“

A následně hledat vhodnou podporu. Můžeš se poradit na poradna@skaut.cz nebo vyhledat pomoc přes Nevypusť duši a kontakty dítěti předat.

Prevence sebepoškozování není program o sebepoškozování. Je to především kultura oddílu, ve které děti mohou mluvit o tom, že jim není dobře.

Pomáhá například:

• mít mezi vedoucími jasnou domluvu, jak reagovat na psychické potíže dětí,
• aktivně situace řešit,
• podporovat otevřenou komunikaci,
• normalizovat říkání si o pomoc,
• nepodceňovat problémy dětí větami typu „tohle nic není“,
• všímat si změn v chování,
• mít přehled o tom, kam dítě nebo vedoucího odkázat na odbornou pomoc,
• vytvářet vztahy, ve kterých dítě ví, že za dospělým může přijít i s nepříjemným tématem.

Sebepoškozování může být právě signálem SOS – způsobem, kterým dítě okolí sděluje, že ho něco významného trápí.